POSLEDNÍ DEN?
Upozornění autora: Tato povídka je směsí perverze, úpadkové pornografie a osobních fantazií, které i mí zvrhlí přátelé označují za chorobné. Proto není v žádném případě určena dětem, mladistvým mladším osmnácti let, ani přecitlivělým lidem. V neposlední řadě je mou povinností před ní důrazně varovat i osoby s literárním vkusem, které se v ní setkají pouze s literárním hnusem!
Josef Kunc
Jdu pomalu po chodníku a sleduji tváře kolem sebe. Většina lidí, co míjím, si mě nevšímá a ti co ano, se buďto tváří lhostejně anebo povýšeně. Jsou pohrouženi do svých starostí a zahledění do sebe samých, nemají již čas sledovat trápení těch druhých. Snad proto se mi tak hnusí. Zastavil jsem se před obchodem s elektronikou. Číslo domu souhlasí s číslem na obálce mého dopisu.
Vcházím dovnitř, za pultem stojí půvabná mladá prodavačka. Pozdravil jsem a obdržel jsem trochu odfláknutou profesionální odpověď. (Slušně, ale bez zájmu. Vlastně jsem to čekal.) Dívám se jí chvíli zpříma do očí a pak jí levou rukou podávám doručovací kartu a dopis, zatímco pravačkou ji ukazuji, kam se má podepsat. Má velmi krásnou tvář. Připomíná mi starožitnou porcelánovou panenku. Takovou, s jakou se dnes setkáte už jen u sběratelů anebo ve starožitnictví či v muzeu panenek. I její ruka mi připadá jako z porcelánu. Beru si od ní zpět svou doručovací kartu, kterou mi před okamžikem podepsala a přitom se nechtěně dotknu její ruky, naše pohledy se znovu na okamžik setkaly. Mou paží projelo zachvění (jakýsi elektrický výboj).
Vycházím z obchodu a na mé kalhoty tlačí tuhnoucí penis. Zase mám ten těžko popsatelný pocit cizí přítomnosti, a nežli si stačím naplno uvědomit, co se přesně děje, má mysl se zabývá představou mé osoby kupulující s prodavačkou, které při mém orgasmu upadne porcelánová hlava a rozbije se o pult, který potřísní krev a mozek, jenž v ní byl obsažen. Krev a mozek? Třeba je to jen jahodový džem. Zatímco levou rukou stále objímám bezvládné tělo, ve kterém jsem pevně zakotven svým naběhlým plejtvákem, pravou ruku pokládám na pult a svými prsty opatrně nabírám… Samozřejmě, že když člověk není vzrušen a někdo mu řekne něco podobného, bude mu to přinejmenším připadat obscénní a utvoří si zřejmě nepěkný obrázek o člověku, který pronáší podobné nechutnosti veřejně a beze studu. A když už jednou vzrušeni jsme, zpravidla se naše mysl zabývá jinými představami. Jakmile jsem si tuto skutečnost plně uvědomil (netrvalo to déle než pár vteřin), můj penis se zklidnil a tlak ve slipech se stal minimálním, až nakonec polevil úplně.
Vystupuji z tramvaje a přecházím silnici. (Dávám si přitom pozor na kolem projíždějící automobily.) Když jsem konečně na druhém chodníku, zamířím na roh ulice. Zde je stánek s občerstvením, jsem od něho asi šest kroků, když si všimnu stařeny (něco mezi sedmdesátkou a smrtí). V ruce svírá párek v rohlíku a z úst napatlaných levnou rudou rtěnkou jí vytéká proud slin. Znechuceně ji sleduji a pak začínám imaginovat, že namísto párku je v rohlíku nacpaný tvrdý péro prodavače ze stánku, které mu babka nahonila a pak uřízla, zatímco lidé stáli dál ve frontě a lhostejně čekali, až na ně přijde řada. Musím se nad tou představou pousmát. Jakmile ale stařenu minu, ihned vše pustím z hlavy. Zašel jsem za roh, procházím kolem několika obchodů a pak vcházím do budovy České pošty. Zde u přepážky k tomu určené odevzdávám doporučené dopisy, které jsem oznámil adresátům, protože jsem je nezastihl doma. (Ve skutečnosti jsem k většině z nich vůbec nešel. Spěchám dnes totiž domů, kde na mě určitě netrpělivě čeká ona!)
Konečně jsem se dostal z práce domů. Ležím na posteli a přemýšlím o sobě, Papa Nibbho a Mrněti. (Já jsem já, Papa Nibbho je hadrová hračka a Mrně byla moje poslední holka, která mě před nedávnem opustila.) Vzpomínám na to, jaké to bylo, když jsme spolu občas byli a souložili jsme (což vlastně bylo pořád). A ona měla v posteli panenku Papa Nibbho, kterou mi, ani nevím proč, dala, když se vrátila ze své poslední návštěvy na Haiti. Když bylo po všem (udělal jsem se a musel jsem si odpočinout), občas si panenku vzala a začala se s ní bavit, mluvila na ni a pak za ni odpovídala, přičemž dokázala neuvěřitelným způsobem měnit hlas, pak se Papa Nibbho začal bavit s mým plejtvákem (tak občas nazývala můj úd) a já jsem za něj odpovídal na otázky Papa Nibbho. Občas se do toho vmísila i její kámoška tam dole (pochva Mrněte) a většinou to končilo další divokou souloží, při které jsme si všichni nádherně užili (samozřejmě až na Papa Nibbho, který pro tu chvíli zůstal kdesi zapomenut). Z úvah mě vyrušil zvonek, vstávám z postele a jdu otevřít, očekávám totiž důležitou návštěvu. Můj dealer zatím ještě nedorazil, zato přišla Eliška, má kamarádka, s kterou čas od času hodím jedno nebo dvě čísla (souložím s ní). Jednou mě napadlo stopnout si, jak dlouho to bude trvat, než skončíme v posteli, ale pak jsem to vzdal. Vše totiž záleželo jen na tom, jak dlouho to budu protahovat já, neboť ona by nejraději z postele nevylezla vůbec, jinými slovy, Eliška dá vždy, stačí říct.
Její stydké pysky se přisávají na mé přirození a svírají ho v milostném objetí. Ležím nehnutě na posteli a sleduji, jak se jí dmou bradavky vzrušením. Její obraz se stává nezřetelným a mě zaplavuje vlna nepopsatelné rozkoše, před očima mi víří barevné obrazce podivná vévé, z nichž se formují ony nepochopitelné a závratné tváře, děsivé a cizorodé jako mé vyvrcholení. Místností mého bytu doznívá sten hrůzy i rozkoše a tehdy má mysl na okamžik ustrne (cožpak jsem to byl já, kdo takto sténal?) Můj zrak se opět vyjasňuje a mé oči znovu spočinuly na Elišce trůnící na mém ohonu, který velmi rychle měkne. Když si mozek uvědomil, co vidí mé oči, má erekce ihned skončila. Jsem znechucen sám sebou. Eliška se mi přece vůbec nelíbí. Tak proč s ní šukám? Nemohu to pochopit. Vlastně je to jedno. Mluví na mě, zprvu jsem ji moc nevnímal, nakonec jsem ale pochopil. Uklidňuje mě, že to vůbec nevadí, že jsem se udělal hned, jak jsem ho do ní strčil. (Tato situace je velmi trapná.) Ujišťuje mě, že ona je také spokojená a že příště to bude určitě lepší. (O čemž dost pochybuji.) Namísto toho se ale slyším říkat: „To víš, zlato, teď jak ode mě odešla Ilona (Mrně), jsem z toho nějakej vykolejenej, ale příště ti to opravdu ukážu.“ (Jen doufám, že to hned tak nebude.) Eliška si při svém odchodu ještě jednou postěžovala na podivný zápach, o jehož fiktivní existenci se mě snaží poslední dobou přesvědčit. Tentokrát to ale přehnala! Nevím, co přesně jsem jí řekl, když jsem jí vyhazoval, pamatuji si jen, že jsem za ní křičel, že když jí to u mě nevoní, tak ať za mnou neleze a tu svou špinavou kundu ukájí někde jinde!
Hned jak Eliška vypadla, se má pozornost opět vrátila k Mrněti a jejímu poslednímu dárku, který nám tak zásadním způsobem změnil naše životy.
Dnes už po několikáté držím primitivně vyhlížející postavičku z látky zdobenou barevnými kroužky a se zaujetím si ji prohlížím. Papa Nibbho se na mne vesele usmívá a v mém mozku se opět rozeznívá jeho neodbytný skřehotavý pisklavý hlásek, ne nepodobný hlasům kreslených postaviček z dětských animovaných seriálů. „Již brzo! Již brzo! Ti pied mille fois, nenech nás čekat! Nenech ji čekat!“
Ne! Slyším se křičet, můj výkřik doprovází zvuk tlumeného nárazu následovaný tříštícím se sklem. Hlas v mé hlavě utichl. Zmateně zírám na střepy z rozbitého zrcadla a odmítám přemýšlet, jak se mohlo rozbít, když jsem proti němu hodil hadrovou panenku, která téměř nic neváží.
Dívám se na střepy, ve kterých se odráží mé nahé tělo a má nepřítomná a komicky působící tvář. Její výraz se ale pozvolna začíná měnit. Nalézám totiž zalíbení ve svém odrazu a začínám se pomalu ukájet. Nyní si představuji, že souložím do konečníku se svým odrazem, který vystoupil živý ze střepů zrcadla, aby mě potěšil. Zrovna když se můj dech začal trhaně přerušovat a mé pohyby začaly zrychlovat, někdo zazvonil. Rychle se oblékám a jdu otevřít. Mé vzrušení pomalu odumírá.
Piskáček už odešel a odnesl si deset stovek, které jsem mu dal za gram perníku. Z papírové padesátikoruny jsem si utvořil ruličku, kterou jsem si vsunul do levé nosní dírky a pak jsem naráz vyjel třístovku perníku srovnanou na stole do úhledné lajny. Pak jsem vše zopakoval a druhou lajnu jsem vyjel pravou nosní dírkou. Nyní potahuji nosem, abych drogu vstřebal co nejlépe do krevního oběhu. Vychutnávám si tak první nájezd, který mě opět probere k absolutnímu vědomí.
Sedím v ložnici svého bytu a v ruce svírám armádní pistoli (čezeta 513, vzor 52, ráže 7,62 mm), zbraň není zajištěna, zato je ale nabitá, přikládám si její chladnou hlaveň ke spánku a sledujíc náš odraz v rozbitém zrcadle, uvažuji o tom, jaké by to bylo nyní vše skončit a jestli bych vnímal její a svůj odraz poté, co bych stiskl spoušť. Je to fantastická myšlenka, teď když je můj mozek na vrcholu, ho najednou zastavit. Všechno má ale svůj čas!
Ilona (Mrně) leží vedle mě na posteli a nezúčastněně zírá kamsi do neurčita. I po těch čtyřech měsících, které ji tak změnili je stále krásná a plná života. Fascinovaně sleduji a s narůstajícím vzrušením pozoruji, jak se její krásné nahé tělo místy jakoby samovolně vydouvá, puzené nezvládnutelným chtíčem.
Myšlenky na smrt jsou mnou alespoň pro tento okamžik zapomenuty a i přesto, že jsem již poněkud unaven po několikerém milování, nemohu odolat jejím vnadným pohybům a tomu svůdnému parfému, který poslední dobou s oblibou používá. Odkládám zbraň a se ztopořeným mužstvím si opětovně razím cestu do jejího měkkého klína, který pulzuje svým vlastním životem. Zběsile přirážím obestřen neopakovatelnou vůní jejího poddajného těla, přičemž v rukou drtím její ňadra, která mé dlaně a prsty zaplavují životodárným nektarem vytékajícím z rozdrcených hmyzích larev. Něžně líbám její překrásná ústa, z kterých před okamžikem vyběhl černý brouk, aby vzápětí našel úkryt v jejím levém uchu. Vášnivě pronikám hluboko do jejího rozkládajícího se těla, zatímco v uších mi rezonuje pisklavě skřehotavý hlásek. Hadrová panenka Papa Nibbho nemotorně tančí mezi střepy u paty postele a bez ustání vykřikuje: „Již brzo! Již brzo! Ti pied mille fois, nenech nás čekat! Nenech ji čekat! Jen s námi budeš navždy šťastný, jen s námi budeš navždy svobodný, tak jako ona, i ty budeš zasvěcen!“
Je už podvečer a Mrně vyčerpané několikahodinovým milováním bezvládně leží v naší poslední milostné poloze na mé posteli. Teď, ve světle noční lampičky, která díky svému svitu vykouzlila množství temných a ponurých stínů po celé ložnici, nevypadá už Ilona tak svůdně jako odpoledne. Rovněž šero, které s sebou přináší soumrak, mě když jsem s ní, spíše děsí, než cokoli jiného. Usmívající se Papa Nibbho sedí vedle ní na posteli a v napjatém očekávání mne sleduje párem svých očí z barevných kotoučků. Můj odraz, na který se dívám do rozbitého zrcadla, na mne teď působí cize a nepřirozeně, již na něm nenacházím nic vzrušujícího.
Ta věc, co mě pozoruje rozšířenými zornicemi svých rybích očí zpoza lesklé zrcadlové plochy, nemá s člověkem nic společného. U jižní stěny pokoje se cosi znovu pohybuje směrem k posteli a v mé zmučené mysli se opět pozvolna rozeznívá šelestění tisíce párů hmyzích nožiček. Papa Nibbho začíná opět halekat a blábolit a celým pokojem, který je prosycen nesnesitelným zápachem z rozkládajícího se ženského těla zní mrzké a jednotvárné dunění nespočtu rituálních bubnů, jaké může člověk slyšet pouze při vúdúistických rituálech, o kterých mi Ilona nadšeně vyprávěla po svém posledním návratu z Karibiku. Nemohu již déle poslouchat ten pisklavě skřehotavý hlásek patřící mé jediné a skutečné lásce a nejen proto si opětovně přikládám chladnou hlaveň armádní čezety k svému spánku s vědomím absolutní jistoty, že už za okamžik budu vědět, zda mozek vnímá odraz tříštící se lebky vteřinu poté, co jím projede projektil z pistole.
PŘÍLIŠ NEBEZPEČNÁ HRA
„Chodba je zakončená kamennou zdí, stěny jsou vlhké a v záři pochodně se na nich promítají vaše stíny pitvorně zkroucené v nepřirozených grimasách.“
„Je vidět na strop?“, zeptal se Jirka, asi třináctiletý mladík svého o rok staršího přítele Petra.
„Ne, není.“, odpověděl Petr a pokračoval v popisu chodby. Druhý hráč zatím napjatě sledoval hrací desku a neodtrhoval oči od své postavy. Pak se zeptal Jirky: „Hraničáři Zore, neměli bychom se vrátit?“ V tom jim do řeči skočil Petr se slovy: „Někdo jde chodbou, blíží se k vám, už jste ho zahlédli, je od vás na osm sáhů, je to nevzhledný skřet, v rukou svírá lehkou kuš nabitou šípem, jehož hrot míří na tvého kouzelníka, Edo.“
„Proč zase na mě?!“, zaprotestuje Eda podrážděně. Petr si nevšímá jeho reptání a pokračuje: „Skřet vystřelil.“ Poté uchopil kostku, hodil na útok a přičetl ho k útočnému číslu kuše, tak získal výsledné číslo dvacet čtyři.
„Jak to, že je tak vysoký?“, zeptal se Eda a hlas mu podrážděně přeskakoval.
„Asi proto, že má tak kvalitní zbraň!“, odsekl mu stroze Petr. „Hoď si na obranu a nepřerušuj hru zbytečným žvaněním!“, dodal přísně a podal Edovi hrací kostku. Eda vztekle mrštil kostkou o hrací plán, takže rozházel dřívka domina, kterými Petr vyznačoval chodby bludiště pro lepší orientaci při hře.
Musíš s tím tak házet?!“, zakřičel vztekle na Edu, který si uvědomil, že to nejspíš trochu přepískl a snažil se neohrabaně destičky domina vrátit na původní místo. Jirka ve snaze zabránit další hádce jim skočil do řeči dřív, než se do sebe stačili znovu pustit: „Kluci, takhle to nedohrajeme, furt se jen hádáte a já mám být za hodinu doma.“
„No jo“, řekl Eda a znovu hodil kostkou, padla mu jednička, vypočetl své obranné číslo. Výsledek byl osm.
„Dvacet čtyři bez osmi je šestnáct, ztratil jsi tedy šestnáct životů, měl jsi jich už jen patnáct a jsi mrtvý.“, řekl Petr a neubránil se při těch slovech úsměvu. Konečně se zbaví alespoň na čas tohoto protivného a se vším nespokojeného hráče. Eda zrudl a vztekle zařval: „To je nespravedlivý, celej den jdeš jen po mojí postavě a Jiříčkův hraničář projde bludištěm bez pohromy.“
„Ještě není venku“, řekl Petr a uštěpačně dodal, „hlavně hraje líp jak ty a pořád se nehádá.“
Eda popadl sešit s údaji o své postavě, o kterou před chvílí přišel a mrštil jím Petrovi do obličeje, přičemž zařval: „Pán jeskyně je svině!“ To bylo trochu moc i na Petra, který vyletěl ze židle, popadl Edu za tlustý krk a odstrčil ho od sebe tak, že Eda zakopl o práh dveří a vletěl po zádech přímo do kuchyně bytu.
„Tak a teď hezky rychle vypadni, nebo ti pomůžu jinak.“, řekl Petr a sevřenou pěstí udeřil do své dlaně. Pak se otočil k Edovi zády a usedl opět u hracího stolu pevně rozhodnut si Edy nevšímat a počkat až definitivně odejde pryč. Bylo vidět, že musel vynaložit velké úsilí, aby se ovládl. Po krátkém povzdechu pokračoval ve hře se slovy: „Tvůj druh, čaroděj, je mrtev, skřet odhodil kuši a se sekyrou v ruce se na tebe vrhl.“
Než Jirka vyvedený z míry předchozí hádkou svých přátel stačil cokoli říct, stanul za zády Petra Eda. Oči podlité krví se mu nepříčetně leskly, tváře zarudlé vzteky, na jeho tlustém krku naběhlo několik fialových žil. Rozkročený, s napřaženou rukou, v níž držel sekáček na maso, který musel popadnout v kuchyni Petrova bytu. Petr vytušil, že se něco děje z hrůzou strnulého Jirkova obličeje. Bylo však pozdě, příliš pozdě i na to, nastaví ráně alespoň holé paže, neboť svist sekáčku prořízl vzduch a na hrací desku Dračího doupěte dopadla záplava zarudlých krůpějí.
KNĚZ
Tato povídka popisuje rozhovor dvou fiktivních postav o událostech, které rozhodně nejsou jen pouhou fikcí.
SPIRITUÁL: „A co přesně tě trápí, milý synu?“
SEMINARISTA: „Krvavá historie naší církve, pane faráři.“
SPIRITUÁL: „Ale no tak, přece jsem tě už několikrát výslovně žádal, abys mě oslovoval otče, vždyť už brzy budeš jedním z nás. A teď se prosím uklidni, milý synu, a objasni mi, o jaké krvavé historii to vlastně mluvíš.“
SEMINARISTA: „No, je toho víc…například inkviziční procesy.“
SPIRITUÁL: „Ale s těmi přeci naše církev nemá nic společného, milý synu“
SEMINARISTA: „Ale otče, jak to vůbec můžete říct?“
SPIRITUÁL: „Protože je to svatá pravda, jedním z hlavních úkolů naší církve je přeci šíření evangelia lásky a to bylo v temném středověku opravdu obtížné. Neumíš si ani představit, s jakými překážkami se naši milí bratři museli potýkat, aby v oněch temných dobách zlomili všudypřítomnou ďáblovu moc a pomýlené duše opět přivedli do náruče boží.“
SEMINARISTA: „Mučení a upalování žen je stigmatem, které navždy zůstane na tváři naší církve, nemyslíte?“
SPIRITUÁL: „Tak toto tě trápí, milý synu? Myslím, že si děláš zbytečné starosti. Za nic z toho naše církev přeci nenese zodpovědnost. My jsme naopak udělali všechno proto, aby k takovým věcem nedocházelo. Byli to právě naši bratři, kteří prosté věřící varovali před nástrahami Ďábla. A když pak docházelo k tomu, že takový bohabojný člověk ve své zbožnosti pojal podezření, že například některá z jeho sousedek po nocích obcuje s Ďáblem, či za pomoci čarodějných mastí odlétá za svatojakubské noci na čarodějnický sabat, bylo přeci jeho svatou povinností takovéto chování ohlásit patřičným úřadům. A nebyla to církevní, nýbrž světská moc, která následně konala. Musíš předně pochopit, že vše se dělo v souladu s platnými právními předpisy.“
SEMINARISTA: „Ale to strašné mučení nebohých žen a dívek, které pak následovalo…“
SPIRITUÁL: „Ale jdi, synu, co bůh činí, dobře činí. Navíc právu útrpnému byli podrobeni jen ti nejzatvrzelejší hříšníci, kteří se odmítali doznat a nejednalo se vždy jen o ženy, ale i o muže a zvířata. Ale pokud znáš historická fakta, musíš přece vědět, že k přehmatům docházelo minimálně a pokud k nim došlo, byla taková osoba omilostněna.“
SEMINARISTA:„Takže podle vás je umučení a následné upálení šesti milionů lidí v pořádku?“
SPIRITUÁL: „Ne, rozhodně není v pořádku, že viníš naši církev ze smrti šesti milionů lidí. Něco takového v pořádku není, ani být nemůže. Skutečnost je ale jiná, než ty si myslíš. Podle posledních výzkumů se nejednalo o šest, ale o devět milionů zbloudilých duší. Naštěstí se naším bratřím podařilo drtivou většinu uchránit před plameny pekelnými a přivést jejich duše k věčné spáse. Uznej, že to je veliké vítězství. A bez extrema unctio[1]by se nám to nikdy nepodařilo.“
SEMINARISTA: „Takto jsem nad tím nikdy neuvažoval…“
SPIRITUÁL: „A to je velká chyba, můj synu. Právě extrema unctio je mocnou zbraní proti ďábelským silám, které si bez přestání usurpují právo na nesmrtelnou lidskou duši. Naštěstí, díky nezměrné milosti boží, může být spasen i ten nejzatvrzelejší hříšník v hodině své smrti. Postačí jen, když se vyzná ze všech svých hříchů a projeví nad svými poklesky upřímnou lítost. A je to právě ona upřímná lítost, která otevírá bránu do království nebeského, tak jako u Dismase.[2]“
SEMINARISTA: „Myslel jste to tak, že i ti nejtěžší hříšníci, jako jsou vrazi, mohou dojít spásy?“
SPIRITUÁL: „ Ano, tito lidé mohou dojít spásy, ale já měl na mysli ty nejtěžší hříšníky.“
SEMINARISTA: „Nejtěžší hříšníky? Koho tím myslíte? Kdo může být větším hříšníkem, nežli vrah. Snad už jen pedofilní, masový či sériový vrah.“
SPIRITUÁL: „Ptáš se, kdo může být větším hříšníkem? No přeci každý heretik, bludař, či odpůrce kléru. Nejzatvrzelejším hříšníkem je pak člověk, teologicky vzdělaný, který byl pro své hříchy zbaven kněžství.“
SEMINARISTA: „Ale to by znamenalo, že takový mistr Jan Hus…“
SPIRITUÁL: „Nejen mistr Jan Hus, ale i jeho přítel Jeroným Pražský se nechali nakazit wycliffovským jedem. Často přemítám nad tím, jakým směrem by se ubírala naše historie, kdyby Jeroným Pražský při svých studiích na Oxfordu nepotkal Johna Wycliffa a nepřevzal jeho kacířské názory.“
SEMINARISTA: „Kacířské názory? Vždyť přece žít v chudobě a v souladu s učením Krista…“
SPIRITUÁL: „Ale no tak, milý synu, já přece nemám nic proti chudobě. Naopak, zastávám názor, že věřící by měli žít v permanentní chudobě. Je přeci statisticky dokázáno, že jednou z nejčastějších motivací pro hrdelní zločin, je vedle smilstva, mamon. Spousta lidí si dnes žije nad poměry a tento blahobyt je pak svádí ke hříchu a odvádí je od učení církve svaté. Oč by byl náš úkol snazší, kdyby naše církev měla pod kontrolou veškerý majetek. Víš, kolik bychom tak mohli spasit duší, kdybychom mohli jejich pozornost odvrátit od mamonu k tomu, co je skutečně důležité, tedy k pokání v bázni boží?“
SEMINARISTA: „Ale otče, církvi přeci nepřísluší vměšovat se do světských záležitostí. Neřekl snad Ježíš: dávejte tedy, co je císařovo, císaři a co je boží, Bohu?“
SPIRITUÁL: „Ó ano, můj synu, Ježíšova odpověď Farizejům, by tě vskutku mohla utvrdit v mylném přesvědčení, že bys měl oddělit svůj náboženský život od života světského, jako by se jednalo o dvě rozdílné nádoby, dva rozdílné světy. Ve skutečnosti, jak oba dobře víme, však Bohu patří celý svět. Patří mu tedy i celý tvůj život. V tomto novém světle prozření, jak jistě sám uznáš, nemůžeš shledat nic špatného na tom, když duchovní, coby zástupci boží na Zemi, projeví zbožné přání hospodařit s majetkem svých věřících s pokorou a v bázni boží. Zejména v dnešní době, kdy Satan, díky své ďábelské moci, ohrožuje samotnou existenci naší svaté církve, budeme potřebovat na boj s ním takříkajíc každou korunu. Umíš si vůbec představit, kolik nás už stálo a ještě bude stát peněz, než se církvi podaří urovnat ony nešťastné okolnosti, které v uplynulých desetiletích rozpoutal zlý duch v naší svaté církvi?“
SEMINARISTA: „Máte snad na mysli sexuální zneužívání malých dětí kněžími?“
SPIRITUÁL: „Jak můžeš něco takového vůbec vyslovit! Když se vyjadřuješ k takto citlivému tématu, měl bys lépe volit slova.“
SEMINARISTA: „Ale vždyť například kardinál George Pell byl za své zvrhlé sexuální praktiky již odsouzen.“¨
SPIRITUÁL: „Zvrhlé praktiky?! Vždyť se jednalo o obyčejnou sexuální penetraci, při které se dítě aktivně nezapojuje, jak u soudu při obhajobě správně přednesl advokát Robert Richter.“
SEMINARISTA: „Penetrace dítěte, ale otče, to je přece strašlivé. To musí každý slušný a mravní člověk odsoudit!“
SPIRITUÁL: „Pomni synu, nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpouštěno. Lukáš 6:37. Tento problém musíš přece vnímat v širších souvislostech. Naši zbožní bratři jsou přece také jenom lidé, plní lásky ke všem božím tvorům. Víš, někdy když přemýšlím nad významem pokušení, dívám se na tváře těch mladých chlapců, někteří z nich vypadají jak cherubínci, a mé srdce pak přetéká duchovní láskou. Mě se to nikdy nestalo, ale některým bratřím ano. Jak byli plni lásky, tak z nich prostě tak nějak vytryskla. Osobně se ale domnívám, že se naše svatá církev vydala špatnou cestou, když v uplynulých desetiletích věnovala pozornost tak nepodstatné věci, jakou je lidská sexualita. Slovy našeho drahého držitele Templetonovy ceny je potřeba hledět do budoucnosti a zaměřit pozornost na samotnou podstatu naší církve, a tou je šíření evangelia a lásky. Proto bude nevyhnutelné naši svatou církev reformovat.
SEMINARISTA: „Co tím myslíte?“
SPIRITUÁL: „V první řadě budeme muset očistit naši církev od všech nástrojů Satana, které do ní pronikli a teď ohrožují samotnou její existenci. Za druhé, rozšíříme svatou armádu exorcistů, kteří povedou aktivní boj proti ďábelským silám, které se snaží uvrhnout lidstvo do temnoty. A to je také důvod, proč jsem si tě dnes zavolal, milý synu. Tvé studijní výsledky jsou příkladné, projevuješ neobvykle silný smysl pro spravedlnost a překypuješ dobrotou srdce, jsem přesvědčený, že lidé jako jsi ty, jsou přímo předurčeni prozřetelností boží k tomu, aby bojovali proti skutečnému Zlu. Kdo jiný než zbožní bratři z naší církve by se měli této všudypřítomné pekelné hrozbě postavit? Jakmile dojde k duchovní obrodě, bude naší svatou povinností, za každou cenu mezi profánními lidmi opět šířit evangelium lásky. Zkušeností z uplynulých staletí máme přece na rozdávání!“
Josef Kunc
[1]Poslední pomazání
[2]Jeden ze zlodějů, kteří byli ukřižování společně s Ježíšem.
