Pavel Brndiar

SMLOUVA
Mně se líbí klasika, řekla žena vážným hlasem.
Máte na mysli Bacha nebo snad Wagnera, Čajkovského?, zeptal se černý kocour s nádechem zájmu v hlase.
Né, já myslím opravdovou hudbu pro normální lidi. Nejraději mám Evu a Vaška.
Ach tak, pokýval kocour hlavou.
A co třeba brouky. Posloucháte je?, zeptal se.
Co je to za blbost. Proč bych jako měla poslouchat nějaký brouky? Rozohnila se žena. Já jsem homo, homo, no homo to, však víte, né? Svraštila obočí, jak se snažila marně vzpomenout. Prostě lidská bytost a my lidi jsme nadřazení hmyzu! Jsme pány tvorstva!, nakonec ze sebe vyhrkla a rozzlobeně rozhodila rukama. 
Ano, to jste. Já pochopitelně neměl na mysli hmyz, ale The Beatles – anglickou rockovou skupinu z Liverpoolu, vysvětlil jí kocour smířlivě.
Jo, tak. Tak proč jste to neřeknul rovnou, to já neposlouchám. Z těch cizích starých zpěváků znám akorát toho s těma kulatýma brejlema, jak ho zastřelili. Toho, no jak on se jen jmenoval – Leon, né Lennon, zvolala žena vítězoslavně.
Kocour, dnes už po několikáté, zvedl hlavu od pergamenu, který držel v levé tlapě, aby si ženu přeměřil zkoumavým pohledem. Pak vážně, bez známky sarkasmu v hlase, pronesl: Tedy madam, vy jste prostě neuvěřitelná. Během staletí, co působím v tomto oboru, jsem se ještě nesetkal s někým, jako jste Vy, a to už jsem potkal ledaskoho.
Teda, neuvěřitelná. To já hned teču, když mi někdo řekne, že jsem neuvěřitelná, pane kocour. Teda jako, že se roztejkám blahem, zašvitořila žena a v úsměvu odhalila svůj dokonalý chrup.
Kocour jí až nečekaně lidským způsobem úsměv opětoval. Pak se znovu se soustředěným výrazem zahleděl na pergamen a pavím perem si v něm opět něco poznamenal, načež vážným hlasem pronesl:Než přistoupíme k podpisu dokumentu, tak si to shrneme. Za nejmoudřejší osobnost českých dějin považujete Miloše Zemana.
Tak, určitě! Pan prezident je hrozně inteligentní chlap. Moc se mi líbí, jak je zásadovej a že si od nikoho nenechá nic líbit. Je to fakt frajer, přerušila ho žena. Hm, bručel si kocour pod dlouhé vousky, zatím co přenášel váhu z jedné tlapy na druhou. Chvíli to vypadalo, že chce něco poznamenat, namísto toho jen švihl několikrát svým dlouhým chundelatým ocasem a pokračoval ve čtení poznámek z pergamenu. Z hudby posloucháte nejraději Evu a Vaška. A mezi vaše nejsilnější kulturní zážitky patří nakupování a sledování telenovel. K volbám už nechodíte, protože nemůžete volit politickou stranu Zemanovci. Nesportujete, protože vám vadí být zpocená. Ze stejného důvodu se vyhýbáte manuální práci.
No jasně, a ještě si tam můžete napsat, že práce by mi ničila postavu.
Ano, ano, práce ničí postavu, zopakoval kocour tlumeným hlasem a pavím perem si na pergamen opět něco poznamenal. Pak ženu probodl pronikavým pohledem a zeptal se: Ještě mi dovolte poslední otázku. Jaké si myslíte, že u nás naleznete uplatnění?
Jako, až mi splníte mé přání a vyprší mi ta smluvní doba, jak jste o tom mluvil?
Ano, přesně tak, řekl kocour, aniž by z ženy spustil zrak.
No, nad tím jsem ještě nepřemejšlela. Proč si lámat hlavu s něčím, co se stane až za čtyři roky, pronesla žena bezstarostně.
Promiňte madam, ale je mou povinností vás před podpisem upozornit, že tato standardní smlouva se uzavírá na pět let a ne na čtyři.
No, tak to vidíte sám, pane kocoure. To je spousta času. Něco vám řeknu. Já takhle dopředu nemyslím. Vždyť, ani nevím, co budu chtít dělat příští týden. A vy po mě chcete, abych vám řekla, co budu chtít dělat za pět let. Opravdu nemám tušení. Mně jde hlavně o to, aby se mi splnil můj životní sen. Mé veliké přání. Co bude pak, je mi celkem jedno.
Kocourovi zářící jantarové oči se do ženy doslova vpíjely. Nakonec řekl se stopou naléhavosti v hlase: Jistou představu o svém uplatnění přece mít musíte.
No, já nevím. Jsem taková společensky založená. Ráda bych se u vás stala součástí většího kolektivu.
Tak to vám mohu zaručit, řekl kocour spokojeně. Bezpochyby se stanete nedílnou součástí kolektivu.
 
Předpokládám že, neznáte obraz zvaný Triptych Posledního soudu od Hanse Memlinga?
Tak toho chlápka neznám. Ten asi nebude moc slavnej a bohatej, co? Teda, že jsem o něm nikdy nic neslyšela a ani v Blesku o něm nepíšou. Kocour neodpověděl. 
No, kdyby byl aspoň trochu známej, tak byste nás moh třeba seznámit, uculovala se žena a pak dodala s přehnanou žoviálností v hlase: On je jako Váš kamarád anebo snad klient?
Kocour se od ženy beze slova odvrátil. Ta se mu chystala ještě položit další otázku. On jí však gestem své tlapy rázně umlčel. Moc se omlouvám madam. Konverzace s vámi je tak říkajíc nepopsatelná, Satanu žel, mé pracovní povinnosti nepočkají. Jako pouhý vyslanec chtonické říše i já musím dodržovat svůj pracovní harmonogram. Jistě se na mne proto nebudete zlobit, když takříkajíc přikročíme k meritu věci.
K čemu, že to chcete přikročit?, zeptala se žena nechápavě.
K podstatě naší smlouvy pochopitelně.
Aha, tak to jo.
Kocour elegantním gestem nechal zmizet paví pero i s pergamenem. Pak si významně odkašlal, přičemž si způsobně zakryl tlamu. Nadechoval se, aby mohl promluvit, když v tom na něj žena užasle vyhrkla: Ty jo, kam zmizely ty věci, co jste měl v tlapkách?
Co prosím?, zeptal se kocour zmateně, jako by si nebyl jistý, zda ženě správně rozuměl.
No, ty věci kam zmizely?, zeptala se žena znovu.
Prosím soustřeďme se na podstatnější věci, na podpis dokumentu, o kterém tu celé odpoledne jednáme. Řekl kocour vážným hlasem.
Já jen, že to bylo vážně hustý, jak jste je nechal zmizet, pronesla žena obdivně. Naučíte mě to taky?
Tedy, ty věci nezmizely, pouze jsem je přemístil a naučit vás to, Satanu žel, není v mé kompetenci, vysvětloval kocour a do jeho hlasu se čím dál tím výrazněji vkrádala stopa podrážděnosti.
Aha, tak pardon, usmála se na něj žena omluvně. Já jen, že jsem nic podobného nikdy neviděla na vlastní oči. Jenom v televizi. Víte.
Kocourovi se po jejich slovech mírně zježila srst na hřbetě, v kterém mu několikrát nekontrolovatelně zaškubalo. Krátce si povzdech, poté se opět nadechnul a pronesl: Madam, je mou závaznou povinností, vyplývající s mého postavení, vás coby smluvní protistranu před podpisem dokumentu detailně obeznámit se všemi důsledky, které…
Promiňte, pane kocoure, skočila mu žena znovu do řeči. To je na mě takový celý moc složitý. Můžete mi to vysvětlit bez těch právnických slovíček, prosím. Mě už z toho vašeho věčnýho vyptávání a jak furt používáte ty cizí slova, začíná bolet hlava, víte. Teda bez urážky, jo? Ne, že by to nebylo sexy. Připomínáte mi tím našeho pana prezidenta.
Kocour po této nevinné poznámce po ženě blýskl zlověstně očima, a jeho černý chundelatý ocas se nekontrolovatelně rozkmital ze strany na stranu, až zvířil podzimní listí, které pokrývalo téměř celou plochu zahradního trávníku. 
Žena si jeho zjevného podráždění nevšimla a pokračovala: Nejsem malý dítě. Prostě mi jen řekněte, když vám to teď hned podepíšu, tak vy mi vážně ještě dnes splníte můj celoživotní sen?
Ano, naše společnost se o vše postará, ale je mou závaznou povinností se ujistit, že dostatečně chápete veškeré důsledky, vyplývající z podpisu mnou připraveného dokumentu, pronesl kocour, přičemž kladl důraz na každé své slovo.
No jasně, že to chápu. Já vám za pět let odevzdám svojí nesmrtelnou duši a vy mi za to splníte můj životní sen.
My vám splníme pouze jedno vaše přání. A sice to, které si přejete uvést do smlouvy. Jen se musím před podpisem ujistit, že jsme nic neopomenuli, aby v budoucnu nedošlo k zbytečným nedorozuměním. Táži se vás tedy, je vaším smluvním a jediným přáním dostat nejnovější kolekci dámského oblečení včetně bot a kabelky od Gucciho, a za to naší společnosti odevzdáte po uplynutí pěti let od podpisu smlouvy, nazývané též pakt, svojí nesmrtelnou duši a to na dobu neurčitou?
No, to je samo sebou, pane kocour, pronesla žena nadšeně.
Výborně, v tom případě můžeme přistoupit k podpisu, řekl kocour a ani se nepokoušel skrýt úlevný tón svého hlasu. Následně učinil celým tělem několik ladných pohybů, po kterých se před ním zhmotnil nádherně vyřezávaný ebenový stolek, zdobený překrásnými pavími dřevoryty. Poté učinil další gesto, a na stolku se zhmotnily i stříbrná dýka s pergamenem, na kterém byla smlouva sepsána.
Tak to byl boží trik, zvolala žena uznale a kocourovi spontánně zatleskala.
Nejednalo se o trik, nýbrž o teleportaci a mohu vás ubezpečit, že s Bohem mé umění nemá naprosto nic společného!, zavrčel kocour na ženu rozzlobeně. Svým ocasem přitom mrskal tak silně, až okolní listí lítalo na všechny strany.
Jé promiňte, já jsem fakt blbá. Já to tak nemyslela, uchechtla se žena omluvně a pak dodala: Doufám, že si teď o mně nebudete myslet, že jsem slepice.
Kocour se celý naježil, až se mu srst na hřbetě vztekem nekontrolovatelně chvěla. Zapřel si přední tlapy o desku stolku a zaryl do ní své mohutné drápy, nahrbil se, a se sykotem vmetl zaražené ženě do tváře to, co v sobě dusil celé odpoledne: Madam, mohu vás ubezpečit, že bych si ani na okamžik nemohl myslet, že jste slepice. Každému, kdo vás pozná, musí být totiž hned jasné, že i ta nejblbější slepice je v porovnání s Vámi nukleární fyzik. Tohle nemohu naší společnosti udělat. Jitřní kníže klade důraz na kvalitu, a ne … no, prostě končím, a už mě nikdy nevolejte!, prskal kocour.
Po tomto svém výlevu, tleskl tlapami nad hlavou a beze stopy ze zahrady zmizel i se stolkem, stříbrnou dýkou a úpisem. Než se usadilo zvířené listí ke zklamané a zdrcené ženě, odkudsi dolehl jeho vrčivý hlas: Žádnou smlouvu s Vámi nikdy nepodepíšu! Brány pekla se Vám jednou provždy uzavírají, neb jest psáno: „Blahoslaveni, chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské“.