8. 11. 2007
PRYČ OD LIDÍ
V osamělosti a opuštěnosti své chaty jsem hledal klid. Nejbližší lidé byli vzdáleni asi půl hodiny autem za předpokladu, že sem povede dobrá silnice. Nevedla. Vedla sem sice rozbahněná, místy vymletá lesní cesta, ale poslední velká voda jí na několika místech strhla a tak přístup sem byl nemožný. Ostatně já tu cestu nepoužíval, neboť auto jsem nikdy nevlastnil a řeka se dala využít lépe než rozbahněná, hnusná a kluzká cesta. Chatu jsem zde v lesích u Černé řeky zdědil po strýci a trávil jsem tu vždy velkou část roku. Druhou část jsem pobýval ve městě a živil se jako spisovatel.
Po neúspěšném manželství kdy ona nemohla mít děti a já na tom prý nesl vinu, jsem se zřekl lidí a odstěhoval se sem do chaty. Pryč od každodenního shonu a lidí, kteří jak jsem zjistil, jsou arogantní hajzlové honící se za prospěchem překračujíce padlá těla svých někdejších přátel jen pro vlastní zisk. To bylo tedy pár důvodů k mému odchodu do ústraní. Sklep pod chatou zaručoval, že mé zásoby, které mi přítel čas od času vozil po řece, vydrží. Sám jsem si zpestřoval jídelníček pytlačením. Vždyť těch pár rybiček co chytím a pár králíků nebo kusů srnčího, žádnou velkou ztrátu nezpůsobí.
Hlady jsem tedy netrpěl a pro případ nějakého problému jsem zde měl telefon, který si zde nechal zřídit strýc. Kdyby se ovšem nějak porušilo vedení, tak jsem bez pomoci. Já však jsem člověk, který jedná uvážlivě a rozumně. Tak to aspoň říká pár mých přátel, kteří mne sice odrazovali od mého nápadu přestěhovat se do chaty, ale zároveň jim to bylo jedno, neboť jsem považován za podivína. Já sám jsem cítil, že toto rozhodnutí je nezbytné. Ačkoli se mé poslední dvě knihy dobře prodávaly na trhu, tak jsem byl vnitřně se sebou nespokojen a cítil jsem se prázdný. Jakoby v mém nitru zela velká díra, kterou jsem musel něčím zacelit. Po necelém měsíci jsem se cítil psychicky lépe a začal jsem přemýšlet o tématu na další knihu.
Samozřejmě, no to je nápad. Budu psát o člověku, který žije sám mimo civilizaci a bude to nějaký vrah nebo úchyl. Jasně. Popíšu každodenní věci okolo a dokreslím to fantazií.
ROBERT
Svoji postavu v knize jsem nazval Robert. Pro lepší sžití s ním, jsem ho situoval do věku lehce po třicítce tak, jako bylo mně. Robert byl černovlasý, hubený typ s uhýbavým pohledem a bledou pokožkou. Vždy, když byl vzrušen nebo vystrašen, dostávala jeho tvář divoký výraz, který podtrhovaly vytřeštěné oči a nečesané, věčně rozcuchané vlasy. Samozřejmě že Robert měl se mnou společný pouze věk, neboť já byl od přírody pohledný a o svůj zevnějšek jsem dbal. Robert byl dosti primitivní a pochybuji, že vůbec uměl plynně číst a psát. Jeho zvířecí chování mne samotného překvapilo. Při rybaření, když chytil rybu a poté co ji zabil kamenem, ji začal ještě syrovou pojídat. Vtom okamžiku mi připadal nechutný a se svým výrazem ve tváři vzbuzoval až strach.
Blížila se zima a já se za ten půlrok s Robertem docela sžil a práce na románu dost pokročila. Přítel, který mi dovezl malým člunem zásoby, chtěl vědět, na čem teď pracuji, ale já ho odbyl, že to není ještě hotové a byl jsem rád, že zase odjel. Jenom jsem nepochopil jeho narážku „že ač v divočině, tak bych měl na sebe více dbát.
Ale co. Vždyť je to člověk z města a navíc já teď měl před sebou důležitou práci. Musel jsem připravit dřevo na zimu, protože až napadne sníh, tak budu rád za každý kousek dřeva, co budu mít. Přešlo pár dní a já měl už připravenou pořádnou hromadu dřeva a zrovna jsem štípal další poleno, když se ozvalo zakašlání přímo za mnou. Dobrý den. Já jsem od telefonní společnosti a kontroluji tuhle trasu. Dobrý. Odpověděl jsem, položil sekyru a pozval ho dál. Zatímco kontroloval můj telefonní přístroj, udělal jsem mu čaj s rumem. Divím se, začal, že vás to tady baví, já bych se tu zbláznil. No, potřeboval jsem pryč od lidí, abych mohl psát, víte? Jsem totiž spisovatel. Odpověděl jsem mu a dolil rum do našich čajů. Díky, díky, ale už budu muset jít. Mám auto dost daleko. No jak chcete, já mám také ještě něco na práci. Odvětil jsem a vstal, abych svého hosta vyprovodil. Večer, když jsem si dopřával horkou koupel ve vodě ohřáté “mým dřevem“, jsem se musel pousmát nad oním člověkem, kterého sem firma vyšle, aby zkontroloval dráty. Musí se plahočit za každého počasí, a když bude mít štěstí, dá mu někdo čaj s rumem jako já dnes. To já spisovatel na volné noze, jsem svým pánem. A slastně jsem se ve vaně protáhl. A co že tu jsem sám? Mám tu přece Roberta a to už jsem se přímo rozchechtal. Roberta. Chacha Ro…ber…(cha cha) ta. To se mi povedlo.
Zimu Robert strávil podobně jako já. Stejně se toho nedalo moc dělat. Lovil občas ryby a dvakrát chytil králíka do oka. Já jsem zastřelil srnce, který se přišel podívat k chatě a hledal zřejmě potravu. Když jsem ho porcoval, tak jsem si připadal jako lovec na dalekém severu, který loví zvěř. Musel jsem konstatovat, že to neměli lehké, ale za tu krásu okolní přírody a odloučenost od lidí to stálo. Robert byl poslední dny nějaký mrzutý a nic ho nebavilo. To já si užíval procházky zasněženým lesem a občas jsem i chytil rybu. Také mi volal kamarád, co mi vozí zásoby, jestli jsem v pořádku a že prý mám zavolat matce, která má obavy o mé zdraví. Chvíli jsme klábosili a já pak zavolal matce. Zvedla sluchátko skoro okamžitě a hned mě zahrnula výčitkami, že se mi nemůže dovolat a já se prý taky neozvu. Že jsem sobec. Snažil jsem se jí vysvětlit, že jsem každou chvíli venku na procházce anebo dělám něco okolo chaty, ale většinou píši a kniha už bude brzy hotová. Nakonec jsem jí ujistil, že na sebe dám pozor a na jaře se vrátím do města s přítelem, který mi vozí zásoby po řece.
Když jsem položil sluchátko, tak jsem si pro sebe zabručel „ co by se asi mohlo stát?“ Jsem už dospělý a mám tu všechno, co k životu potřebuji. S Robertem taky vycházím dobře tak co?“ Druhý den jsme s Robertem šli po obědě na procházku, na které jsem mu chtěl ukázat některé zvláštnosti okolí. Robert už nebyl tak zamlklý a vyklubal se z něho dobrý společník. Chvílemi mi připomínal mě. Večer, když jsme si u krbu povídali o jeho a mém životě, jsem zjistil, že máme hodně společného.
V noci hustě sněžilo a byla pořádná fujavice. Já bych do své knihy napsal, že zuřila vichřice a bílá smršť útočila na vše, co se jí postavilo do cesty a vše hned nemilosrdně halila svým bělavým závojem. Ačkoli to nebylo až tak hrozné, byl jsem s Robertem rád, že užíváme pohodlí chaty. Robert teď spal se mnou v chatě. Chtěl jsem mu vynahradit všechny útrapy jeho života. Když vyprávěl, jak ho despotický otec bil za každou věc, kterou udělal. O jeho ušlápnuté matce, která žila ve stínu svého manžela a tiše snášela bití a šikanování svého syna. O tom jak ho otec vyhnal v zimě na noc z chaty za to, že dostatečně rychle nepřiložil do kamen a ony zatím vyhasly. Když si nevážíš domácího tepla, užij si zimy, venku křičel za ním otec a holí ho vyhnal do lesa. Tehdy šestnáctiletý Robert potmě rukama hrabal jámu do sněhu, aby jako zvíře přečkal noc. Otec se zatím opil a Robert mohl brzy ráno proklouznout do svého pokoje dveřmi, které mu matka odemkla, zatímco jeho krutý otec vyspával opici.
Tyto historky z Robertova života ve mně vyvolávaly dojetí a začínal jsem si uvědomovat, jak je mi ho líto. Ráno vše bylo zahaleno bílou pokrývkou a všude vládlo depresivní ticho. Robert zjistil, že telefon nefunguje a já si uvědomil, že mi to vůbec nevadí. Noční sněhová bouře asi přerušila dráty. No co? Jsem tu s Robertem a takového chlapíka bych jen těžko hledal.
Možná to bylo tím tichem a záplavou bílého sněhu kolem, ale Robert upadl opět do své apatie a trudnomyslnosti. Chtěl jsem ho tedy přivézt na jiné myšlenky a zavedl jsem řeč na jeho rodinu. O tom, co mi pak vyjevil, jsem musel slíbit, že nikomu neřeknu.
Vyprávěl, jak jeho zlý otec utrápil matku a začal Roberta týrat ještě víc. Vyprávěl, jak otce utloukl a zahrabal. Jak se skrýval v lese, který ho živil, jak zabíjel lidi, co se objevili a rušili jeho klid. O nenávisti k plemenu, do kterého patřil, ale za jehož příslušníka se nepovažoval. O spoustě krve a šílených nocích kdy bloudil v transu okolo domu. O svých záchvatech, o všech těch letech, dokud jsem nepřišel já a nedal jeho životu smysl.
JARO
Ke břehu Černé řeky přirazil člun a z něho vystoupil můj starý kamarád, co mi vozil vždy zásoby a teď jsem se s ním měl vrátit do města a odevzdat rukopis své knihy. Vystoupil a zavolal. Hej, poustevníku tvá loď dorazila a odveze tě vstříc civilizaci. Když se nic neozývalo, vykročil tedy směrem k chatě. Z okraje lesa ho pozoroval pár slídivých očí. Kamarád došel do chaty a volal, kde jsem. Letmo se rozhlédl po nepořádku v chatě a zalistoval mým rukopisem knihy. Text ho zaujal, a proto si nevšiml stínu, který se k němu přibližoval…… poté co pracovník od telefonní společnosti odešel, vydal jsem se za ním na lov. Vzal jsem si lovecký nůž a sekyru. Dvě nejoblíbenější Robertovy zbraně. Lov byl nesmírně zajímavý a vzrušující…. Tělo jsem pak ukryl v lese na místě, které mi ukázal Robert. Chuť krve byla opojná a já se cítil jako lovec. Jako vládce co rozhoduje o životě svých poddaných….
Podlaha v chatě zavrzala a to donutilo mého přítele odtrhnout zrak od textu mé knihy. Nestačil se však už otočit. Sekyra se mu zasekla hluboko do zad a chtivé ruce uchopily jeho krk, aby vzápětí lovecký nůž projel jeho hrdlem.
Stál jsem nad jeho vyvrhnutým tělem celý umazán od krve a mé oči v zrcadle na protější stěně uviděli Robertův obraz. Žhnoucí oči zapadlé do vyhublého a bledého obličeje pocákaného krví. Rozcuchané vlasy a zanedbaný zevnějšek. To vše dávalo celkový obraz zvířecí divokosti.
…Stal jsem se Robertem.