PSÍ BOJOVNÍK
Stojím před vnitřní pouští pod praporcem hvězdy psí,
patřím k rekům, jež se zlem věčné spásy zápasí,
do kůže, masa, kostí, krve, mám své ego magií sebelásky vetkané,
magií adepta stezky levé ruky, co Šelmu nikdy nezklame.
Stojím vprostřed vnitřní pouště pod paprsky hvězdy psí,
patřím k elitě, jež s Bohem o nezávislost věky zápasí,
do duše mám hieroglyfy Séthovy gnóze magií své vůle vepsané,
magií adepta stezky levé ruky, co Šelmu nikdy nezklame.
Stojím vně vnitřní pouště v záři hvězdy psí,
v záři, jež je pro neznalé smrtící,
raději budu jen jeden krátký život v této záři žít,
než na nebesích, coby boží otrok, věčnost mřít.
PRÁH
Když Nodensova růže uvadá v krvavé záři rosných kapek
co jak rudé krůpěje smáčí těla zotročených Šogotů
tu země vydává své starobylé a dosud skryté taje
zatím co Atlach-Nacha na prahu spřádá pavučinu z času
jež branou je k té pozoruhodné říši přízraků.
PAVOUK
Atlach-Nachu mocí věků žhneš
když přes propast klifotu na svém vlákně jdeš.
Ty vzal jsi Bohu všechnu jeho moc,
bys sítím svým vdechl ďábelskou souměrnost.
Tvé údy dlouhé ztepilé
jak sloupy Hypnova chrámu děsivé.
Tvé tělo temné přec zářící
toť světla smrti běsnící.
V tvých očích zrcadlí se hvězdný třpyt
kéž směl bych tvou moc uchopit.
Pavoukem jak ty se musím stát,
bych mohl napříč universy
vlákna osudů všech božstev tkát.
AZATHOT
Jsem pánem temnoty, požírač světla.
Mým domovem je labyrint nicoty.
Já znám smysl vyhnanství a význam
bytí uprostřed prázdnoty.
Smysl v tom nevidíš.
A přece žiji nespočet let uprostřed nicoty.
Očekávám tu zánik vesmíru a konec života.
Zbytečného jako zdroj světla,
pak zvítězí prázdnota.
Až přijde ten okamžik zániku jsoucna,
z vesmíru nezbude nic.
Pak nebude prostoru a ani času –
nezbude světlo, už nebude nic.
Tou dobou povstanu.
Já Azathot jsem
a za zvuku fléten
zrodí se den.
Den beze světla,
co konce mít nebude.
Až zakončím koloběh,
nic už tu nezbude.