PSÍ BOJOVNÍK
Stojím před vnitřní pouští pod praporcem hvězdy psí,
patřím k rekům, jež se zlem věčné spásy zápasí,
do kůže, masa, kostí, krve, mám své ego magií sebelásky vetkané,
magií adepta stezky levé ruky, co Šelmu nikdy nezklame.
Stojím vprostřed vnitřní pouště pod paprsky hvězdy psí,
patřím k elitě, jež s Bohem o nezávislost věky zápasí,
do duše mám hieroglyfy Séthovy gnóze magií své vůle vepsané,
magií adepta stezky levé ruky, co Šelmu nikdy nezklame.
Stojím vně vnitřní pouště v záři hvězdy psí,
v záři, jež je pro neznalé smrtící,
raději budu jen jeden krátký život v této záři žít,
než na nebesích, coby boží otrok, věčnost mřít.
PRÁH
Když Nodensova růže uvadá v krvavé záři rosných kapek
co jak rudé krůpěje smáčí těla zotročených Šogotů
tu země vydává své starobylé a dosud skryté taje
zatím co Atlach-Nacha na prahu spřádá pavučinu z času
jež branou je k té pozoruhodné říši přízraků.
PAVOUK
Atlach-Nachu mocí věků žhneš
když přes propast klifotu na svém vlákně jdeš.
Ty vzal jsi Bohu všechnu jeho moc,
bys sítím svým vdechl ďábelskou souměrnost.
Tvé údy dlouhé ztepilé
jak sloupy Hypnova chrámu děsivé.
Tvé tělo temné přec zářící
toť světla smrti běsnící.
V tvých očích zrcadlí se hvězdný třpyt
kéž směl bych tvou moc uchopit.
Pavoukem jak ty se musím stát,
bych mohl napříč universy
vlákna osudů všech božstev tkát.
AZATHOT
Jsem pánem temnoty, požírač světla.
Mým domovem je labyrint nicoty.
Já znám smysl vyhnanství a význam
bytí uprostřed prázdnoty.
Smysl v tom nevidíš.
A přece žiji nespočet let uprostřed nicoty.
Očekávám tu zánik vesmíru a konec života.
Zbytečného jako zdroj světla,
pak zvítězí prázdnota.
Až přijde ten okamžik zániku jsoucna,
z vesmíru nezbude nic.
Pak nebude prostoru a ani času –
nezbude světlo, už nebude nic.
Tou dobou povstanu.
Já Azathot jsem
a za zvuku fléten
zrodí se den.
Den beze světla,
co konce mít nebude.
Až zakončím koloběh,
nic už tu nezbude.
GNOSTICKÉ BRATRSTVO
Tam kde se Jáství jak mohyla skálopevná k nebesům vzdorně tyčí,
tam Bratrstvo gnostické falešnou naději o spáse nemilosrdně ničí.
Tam kde bledý dým z magického kotle k souhvězdím cizím zvolna stoupá,
tam se v erbu nonagramu nestoudná velká žába houpá, toť běsů žabí divý rej.
Tam nad Vrchem u třinácti kamenů světlem i tmou Luna plane nocí,
tam v skrytu žne Černý plamen Satanův velkolepou mocí.
Tam kde se kruh magický rozprostírá a nad ním zeje černočerná díra,
tam srdce voltižérů bijí v rytmu noci tajuplných temno-strun.
Tam pod Lunou bílou jak devátá holenní kost Gnostický biskup
magií Starých upevní svou nelidskou moc.
Čáry v prachu země magickou holí zanechává,
nevěstu Šelmu z nejzazších hlubin nitra přivolává.
Z Pramene čisté nevázanosti budou spolu svorně píti,
skrze něj zří, Já je víc než Bůh a Oni jsou v něm skrytí.
Temnoles
Hluboký temný les, kam světlo stěží vstoupit může, prastará síla v něm jenž mnohé zmoci může. Kořeny stromů pokryté podhoubím z hlubiny zemské.
To spojení s podsvětím je takřka nadpozemské. Stíny i vůni hub oživuje ta pavučina neskutečnou mocí, podivný zní tam zvuk jenž nese se tajuplnou nocí.
Měsíce zář marně se snaží proniknout skrz větve křivé, houby tam drží stráž jsou víc než jen živé. Čas se tam mění a láme jak mrtvých vládců kosti, tajemství Nejzazších najdeš tam víc než dosti. Vnoříš-li se doň tiše, s vidoucí svou myslí,
les kouzla svá ti pošeptá v mystických písních.
Vzpoura
Když svět se tupě klaní Bohu, Já hrdě zvedám čelo své,
vzdor můj to není hřích, to plamen infernálních sil
Mnou zažehnut byl v nitra tichu v nedozírné hlubině, ne prosbou roste, nýbrž vůlí, ne z pokory leč s radosti,
A když mi rohy krášlí čelo,
jak chtonická koruna pána snů,
poznání Já jsem Já dává sílu, je mě vším, je víc než Bůh.
