Sandro Dragoj se narodil v Roudnici nad Labem 21. 10. 1985. Většinu dětství strávil ve městě Štětí jako syn podnikatele a obchodníka s nábytkem. Od velice útlého věku byl považován za výtvarně talentovaného se sklonem k morbidní tématice, projevující se v jeho prvotních malůvkách. Jeden z prvních rysů jeho tehdejší práce je silné ovlivnění H. R. Gigerem. Během studií se do této skupiny umělců přiřadí i Zdzisław Beksiński, Wayne Barlove, Joseph Mallord, William Turner. První Sandrovy studie na grafické škole v Jihlavě dopadnou neúspěchem a své uplatnění najde, až v rukou uměleckého rytce Jiřího Rückera, u kterého je v učení. Po dosažení výučního listu (maturitní studie nedokončí) ze školy odchází a je označen za volnomyšlenkáře a antikrista. Ale již během této doby zakládá uměleckou skupinu Infernalismus, která v jeho pozdějším životě najde vysoké uplatnění, přetrvávající dodnes.
Sandrova myšlenka umělecké skupiny Infernalismus přechází ve snahu, určit novou odnož surrealistického proudu nejen v rámci umění, ale i poezie. Jeho vidinou je peklo na zemi. Za cíl tohoto umění spatřuje v nutnosti projít Jungovou definicí osobního stínu, či práci s kolektivním nevědomí skrze umění. V jeho osobní tvorbě je ale cejch pekla nepopiratelný.
V současnosti se autor věnuje výhradně výtvarné tvorbě a své práci (přes mnohočetné zájmy) podřizuje naprosto vše.
1. Jakého malíře, či umělce dekadentního surrealismu máš nejraději? Máš rád i někoho z úplně jiné strany (naivní umění, art brush, primitivní umění, pop art, či umění kýče)?
Já jsem hodně vyrůstal na práci H. R. Gigera, který se vyhledával v době krátce po sebe zhroucení komunismu obzvlášě obtížně. Seznámil jsem se s jeho dílem v období, kdy mi nebylo ani devět let. Nechal jsem se jím podstatně ovlivnit a nebýt jeho, má nejen současná tvorba by měla jinou podobu. Dnes pochopitelně jdu vlastní cestou. Své vzory ale mám a nejedná se o dekadentní surrealisty. Těmi jsou Caravaggio a Joseph Mallord William Turner. Zejména Turner mě svou dramatičností je schopen zaujmout dodnes. Ovšem je-li nutné dělat umění, je nutné vycházet ze sebe a ze svého světa. Práce kolegů může posloužit jako dobrá inspirace, či motivace, ale nelze se jimi doslovně řídit a kráčet tak jejich stezkou. Ta cesta je jejich. Já jsem odlišný a mám tudíž cestu svou.
2. Jak vnímáš úpadek západní civilizace – přes Řím, křesťanský středověk, kolonialismus, bouřlivou ½ 20. století, následné rozdělení na východ a západ a současnou nekulturní, bezvýchodnou, sebevražednou politiku demokracie?
Tak úpadek a vzestup jsou stálými faktory napříč veškerých věků. Nemyslím si ale, že západní civilizace je v úpadku. Naopak díky demokracii žijeme v době transparentní. Pro naši kulturu a vlády to znamená, že veškeré problémy jsou snadno vidět. Spíše vzhledem k lidskému pokroku a rozšíření demokracie, zakoušíme jednu krizi za druhou, ale vlastního pokroku si nevšímáme, protože tomu nevěnujeme pozornost a ve své podstatě nás to ani netrkne. Díky demokracii je do jisté míry zajištěno, že totalitní vládce se nebude držet u moci celou generaci a jak jsem odpovídal, žijeme v době transparentní. Pokud nám nějaký politik bude mazat med kolem úst, v rámci několika let se to o něm ví. To by se kvůli propagandě v žádné nedemokratické zemi stát nemohlo. Samozřejmě mě štve například fakt, že lidé naší země se raději zajímají o hospodské povídačky a to co má nějakou hloubku, myšlenku nebo estetickou hodnotu, toho se štítí jak čert kříže a je to pro ně k smíchu. Veškeré problémy ale spočívají hlavně v nás samotných, než v našem systému. Ten je oproti minulosti hybný. Co se týče demokracie, vidím v tom pokrok a velký rozvoj od jakékoliv formy absolutismu, který je limitovaný inteligencí vládnoucí oligarchií. Stačí se v současnosti podívat na Rusko, které veškeré své problémy, i ty vnitřní, politiky hází na Spojené státy a tváří se, jako kdyby se odpočítávaly týdny, kdy OSN zahájí invazi do této chátrající země.
3. Máš nějakého oblíbeného zahraničního spisovatele a nějakého oblíbeného českého spisovatele?
Vím například, že jsi napsal recenzi na knihu „Jest něco zlého mezi nebem a zemí“ a zveřejnil ji na databázi knih (mimochodem je to dílo, jehož si velmi cením).
Už asi rok nemohu dočíst tři knihy a louskám to po stránkách. Jedná se o Freudův „Úvod do Psychoanalýzy“, protože mě baví sledovat, jak funguje lidská mentalita. Zejména to objevovat a Freud byl na to opravdu dobrým. Další kniha je teologická „Nebe a Peklo“ od Emanuela Swedenborga. Tuto knihu bych mohl doporučit i všem satanistům. Zejména k procvičení si pochopení leckterého Emanuelova výkladu. Pro mě osobně to znamenalo svého vnitřního raracha hodně vzít pod krkem a podříznout tepnu zbytku narcismu, který ve mně podřimoval. Jakmile jsem byl schopen akceptovat jeho výroky, tak by mnoho osob přes satanisty, luciferiány, kultisty a praktikující černého řemesla bylo (dle jeho výkladu) černými anděli, kteří svou duší nikdy neopustili nebesa. S tímto by se, ale asi za žádných okolností, mnoho křesťanů nebylo schopno smířit. (smích) Do třetice, kdo mě oslovil, byl Martin Lindstrom se svou knihou „Vyluxusované mozky,“ kde hodně vysvětluje, jak jsme ovlivnitelní moderním marketingem a vesměs neuvědomělí proti působení PR. Zároveň mě to čtivo poněkud frustrovalo, když jsem velice snadno spatřil, jak ten člověk má v mnoha nepříjemných věcech pravdu a jak málo stačí, abychom byli nevědomky závislí nejen na nějakém produktu. Zejména, když nejvíce zákeřný marketing u nás používají politické strany, disponující patřičným kapitálem, a pak nám lžou a lžou a lžou, a my jako občané to buď hltáme, či pubertálně rebelujem. Kdyby na sebe nechali dopustit zákon o klamání zákazníka, náš soudní systém by přetížeností asi zkolaboval. Je strašně moc málo lidí, kteří svým konáním opravdu chtějí něco dělat a každý s dobrými úmysly a schopností dělat ústupky a kompromisy, nehledě na ideologii, by si zasloužil velkou úctu. Co se týče české práce, mám hodně práce s Infernalisty, věnujícími se poezii. Samozřejmě jsem velkým fanouškem kolegy Ane-Arch.
4. Existuje nějaká kniha a báseň, která tě v podstatě provádí celý život?
K mému žalu neexistuje. Ačkoliv Red Bollow přišel s pár kousky, které můj život popisovaly a sepsal je v době, kdy mě ještě vůbec neznal. Možná jen asociace nebo věštecká předtucha? Jednu dobu jsem hodně tíhnul k Faustovi od Goetheho, ale pořád to je na mně málo zlé. Miluji, když atmosféra díla je drtivá a nemilosrdná. To je to, co Red Bollow umí moc dobře znázornit. Zrovna on umí být v poezii velice výjimečný a také se spolu s ním táhne i jakási aura, síla, která mu pomáhá. Například tím, že italský skladatel Carlo H. Notoli mu naskládal hudbu pro jeho autorské čtení. Tento muž za to nic nechtěl, a přesto se jedná o profesionála, hrajícími si s binárními vlnami, s hlubokou spojitostí s projektem Sunn O a samozřejmě známého divadelního skladatele. Já mám velkou slabost pro cokoliv, co zavání peklem ve spojitosti s naším světem. Reálným peklem, nejsem fanouškem Danteho ztvárnění pekla, i když to může posloužit jako inspirace. Zejména vidinou pekla v náš svět a jeho hříšnosti, která ve skutečnosti je naší přirozeností a my se jen točíme v Infernu dogmatu a předsudků dogmatu, které jsme si vštípili do vlastního superega.
5. Co si myslíš o figurální kresbě? Myslíš si, že s ní máš problémy?
S figurální kresbou mám jeden zásadní problém a tím je nepřítomnost modelu. Pro svou práci si potřebuji navodit nějakou atmosféru nebo alespoň nasát atmosféru místa. Také má práce spočívá ve ztvárnění nějaké podvědomé vidiny, a tudíž letmé skicování nahodilých osob, mi nic neříká. Pro mě je nutné vzít si model, naaranžovat si ho, dlouhou dobu nad ním přemýšlet a zasadit si ho do kompozice. Také nejsem ochotný vzít si na paškál kohokoliv. Ta osoba se mi musí líbit a musím v ní vidět něco, co mě zaujme a také musím u ní chtít, aby to bylo osobní. Pokud se tak neděje, klesá mi kvalita práce a já se musím více zapotit a napracovat, abych tam cokoliv nezemského objevil a do toho díla to vtisknul. K mému žalu mě ale životem doprovází stigma, že výtvarné prostředí musím kolem sebe spíše vytvářet a ačkoliv si někdy model domluvím, často to prostě neklapne a dotyčný nemá čas. Zde mohu uvést příklad: mám už déle než rok rozmalovaný obraz právě se zmiňovaným poetou Redem a půlku obrazu jsem si už musel prostě vycucat z prstu, jak ho neustále nemohu zastihnout, aby mi pózoval. Teď to stagnuje úplně, protože ty nejdůležitější části si prostě nemohu „dovymyslet“.
6. Co si ceníš na satanismu a jak vnímáš aktivity P.Č.-S.CH.C.S.?
Já si satanismu jako proudu cením všeobecně dost, ale stále ho vnímám jako úzce spjatý s křesťanstvím, nebo lépe řečeno panteonem kolem hlavního boha Jahveho. Církev zapříčinila vznik mnoha uměleckých skvostů, jak výtvarného rázu, tak i architektury. Zejména ochoty tyto projekty sponzorovat. Ovšem pro záležitosti, které se jí nelíbili, začala přijímat a vytvářet pojmy jakými jsou peklo a ďábel, a zároveň do těchto pojmů zařadila mnoho sympatických věcí, se kterými se křesťané nebyli schopni vyrovnat a nějak je zvládnout. Domnívám se, že se tak sami o leccos okleštili. Toto oklešťování je samozřejmě hodně patrné i v teologii, kdy ze spousty mytologických postav nebo starých bohů jsme zhotovili démony, začali je popisovat jako kulhající mrzáky a zpráskané mezi kočkou a žábou. Přijde mi to jako obrovský a nestoudný barbarismus. Na satanismu si především vážím toho, že se k těmto věcem staví přímo, a navíc má ještě odvahu s tím pracovat. Mně osobně to přijde velice ctnostné. Další věcí, kterou obdivuji, že satanismus si nedělá s lidstvím nějaké iluze a nebrání se člověka porovnávat se zvířetem. Zejména není tak arogantní, aby připisoval duši pouze člověku. A šlo by pokračovat dále: například apelací na práci se svým egem, což mě osobně (vzhledem k sympatiím k Freudově práci) velice lahodí. Jsou ale věci, které mě naopak mrzí. Jednou z těch věcí je cejch odpadlictví, který se na satanismu až ošklivě drží a mnoho lidí tento cejch podporuje svým ztotožněním se s odpadlictvím, kvůli vlastní rebelii. Zde se musím přiklonit k textům Big Bosse v jeho pěveckém projevu, kde často naráží na ctnostnou, až posvátnou spojitost lidí s Daimoniem. Mně se tato myšlenka hodně líbí a má to pro mě až olympský ráz. Když narazím na samotnou Církev Satanovu, jsem rád, že něco takového přes veškerý mediální rozruch, u nás existuje a žije si to svým vlastním životem.
7. Nedávno jsi zpracoval dvě magické pečetě pro P.Č.-S.CH.C.S., jak se ti na nich pracovalo? Čím tě oslovily?
Práce to nebyla nikterak složitá, ale musel jsem projít osobní přípravou, abych to dokázal osobně pojmout a zpracovat. Pak už tu byla jen časová náročnost. Bylo pro mě nutné, se s daným tématem ztotožnit. Pro ztvárnění, je myšlenkové uchopení podstatné. Většinou chci stvořit výsledek, který předčí konkurenční úsilí velkým náskokem a to bez osobního pojetí nelze. Také svou roli hraje vtisk mistrovského puncu. Následovné oslovení mě asociovalo s archetypem Lucifera, který je mi sympatický. Ovšem mé chápání Lucifera je odlišné od tradičního křesťanského výkladu. Vidím v něm někoho, kdo se byl schopen vzbouřit nejvyšší autoritě, která se mi z mého úhlu pohledu jeví jako despotická. (Bůh je našim otcem již na věky a jsme tedy odsouzeni k tomu, nikdy nedospět, nikdy se nezodpovídat sami za sebe. Stále se zodpovídáme jen boží vůli.) Lucifer, Světlonoš, na mě působí jako předobraz svobody a někdo, kdo vnáší světlo zdravého uvažování do temnoty křesťanské doktríny a demagogie.
8. Jak vnímáš svou práci s VOODOO, má tento systém pro tebe nějaká specifika? Jak probíhaly kresby pro knihu Veroniky Šulcové?
Má práce s Voodoo byla velice okrajová a loa, která tento systém doprovází, asi jen málokdo bude mít v krvi a sednou mu. Je to tak se vším, co přijímáme za své, a ve skutečnosti to je cizí. Co mě ale na Voodoo velice zaujalo, jsou čarodějnické praktiky, zejména jejich techniky a zkoumání a to, na jakých principech fungují. Jsou totiž velice efektivní a pro mě osobně mnohem přirozenější, než mnoho západních magických systémů, posedlých geometrií. Já ve svém životě spíše dbám na principy. Hodně sázím na moudrost, plynoucí ze zkušeností, na empatii, intuici, trpělivost a odolnost. Čarodějnictví tak, jak jej prezentuje voodoo a Veronika Šulcová, má pak pro mě větší význam, protože pro mě je více silovou záležitostí a také více osobní. V těchto technikách je posese vnímaná jako dobrý úkaz, s duchy se paktuje a navazují osobní pouta a samozřejmě chápu, že mnoho západních lidí, zabývající se ezoterikou, ofrňuje nosánek nebo v tom vidí něco hrozného a zlého, aniž by měli nexenofobní racionální argument. Práce na ilustracích byla velice různorodá, a některé z těch ilustrací byly velice náročné na úsilí, oproti jiným, které šli naopak snadno. Pokaždé hodně záleželo na kom jsem zrovna pracoval a také jsem hodně musel zpracovat sebe. Chtěl jsem vždy docílit alespoň sebepatrnějšího kontaktu s loa, které jsem měl zrovna znázornit. Byla to dost silná zkušenost a také obtížná. Samozřejmě z toho plynulo spousty zážitků, které jsou okultního rázu. Mnohé z nich by šlo považovat za nebezpečné, i když já se tak na to nekoukal. Kdo chce žít, musí občas riskovat.
9. V Abyssu 2/2015 vyšla reprodukce pečetě gnostického bratrstva Pramene čisté nevázanosti, kterou jsi kreslil dle návrhu Tau-Pauluse. Jak se ti na ní pracovalo? Měl jsi nějaké tématické vize?
Na žabičce se mi pracovalo dobře. U této práce byl delikátní fakt, že jsem měl už od samotného vyřčení námětu Tau-Paulusem jasnou vizi, jak na tom budu pracovat. Nejprve jsem si zhotovil několik skic, kvůli osobnímu poznání anatomie žáby, která pro mě do té doby byla neznámá. Následovalo ukázání skici Tau-Paulusovi a jeho vyjádření. Pak už nastala samotná práce. Rozpracoval jsem si první verzi díla, ale během začátků práce jsem si uvědomil cosi divného, co mi podvědomě nesedí. Když jsem dílo rozpracoval podruhé, dokázal jsem ho konečně vědomě uchopit a vlít do něj veškerou esenci, které jsem z Daimonia naslouchal. Pokud během práce dokáži zaznamenat vše, co mi Daimonius šeptá, jsem většinou spokojený a beru to jako jedno z nejdůležitějších kritérií práce. To kouzlo tam obsažené za mou osobu, musí být za každou cenu.
10. Zaujalo tě poslední dobou něco z filosofie?
Já vidím díl filosofie ve všem. Každá lidská práce má svou filosofii, tedy možná až na Mondrianiho. Zde opravdu věřím, že jeho práce opravdu žádnou filosofii nemá a je opravdu o ničem, jak sám usiloval. Především se ale zaměřuji na svou vlastní filosofii. Nesepisuji žádnou knihu, ale jsou mystéria a filosofie, kterou vrážím do své osobní tvorby za pomoci symbolů a podprahových sdělení. Hodně si na to potrpím. Jediný ústupek, který si toleruji, je, že mažu hranici mezi filosofii a do obrazů vtisknutou poezií, která řeší onu atmosférickou záležitost. Jsem v tomto nucen dělat jedno a to samé co filosofové a básníci. Tím je, pozorovat svět kolem sebe a zpracovávat ho svým vědomím, plus posuzovat ho s tím, co už člověk vytvořil, dříve než se to propadne zpět do věčné propasti nicoty. To už ale trošku přeháním a dramatizuji. (smích)
11. Co pro tebe představuje opravdovou temnotu? Máš nějaké fobie či iracionální strach z něčeho?
Opravdovou temnotu jsem vždy vnímal jako nevědomí a nekonečnou propast. V tomto asi tkví má osobní víra, protože jsem přesvědčen o tom, že náš svět, my a vše kolem, pochází z nekonečné propasti a jednou se tam také vše vrátí. Ten, kdo se věnuje nejen svému nevědomí, jako první čelí temnotě a bytostnému strachu, který existuje samoúčelně. Veškeré podoby jsou pak jen formy, které přijímá a dost možná i vlivy asociací, které životem u nás vznikly. Je u mě zřejmé, že nacházím zálibu ve ztvárnění všelijakých obludností, které se v lidech ukrývají, a jsem je pak schopný naservírovat na podnos pozorovatelům. Například v brzké době budu zveřejňovat dílo „Nihilismus z Narcismu“. Tento výtvarný popis tématu mi přijde nanejvýše odporný, zlý a morbidní, ale strach z něj plyne do té doby, dokud souvisí s naším nevědomím a tehdy se také jeví temným, protože nejsme schopni jej dostatečně prozkoumat. Realita je ale taková, že monstrozita není temná. Naopak o ní moc dobře víme, běžně se s ní potkáváme, tolerujeme jí a jakkoliv s ní pracovat nebo jí zušlechtit, je otázka odhodlání a vytrvalosti proti prokrastinaci a lenosti.
12. Jaký je tvůj vztah k démonologii. Praktikoval jsi někdy evokace?
K démonologii mám velice kladný vztah, na druhou stranu současný výklad démonologie na mě působí velice zastarale, zejména kvůli objevům psychologie. Navíc nejvíce jsem pracoval s Goethií, která znevažuje obsažené entity nálepkou „zlí duchové“. Pokud se pak poohlédneme zpět do historie, musíme se zasmát nad mnohým původem těchto bytostí a jejich pohanskými kořeny. Navíc goetický výklad svým chápáním démonů mi přišel zcela scestný. Již i počátky praxe s těmito bytostmi jsem dělal zcela proti zásadám nejen této knihy, ale i zcela mimo hermetický proud a největší inspiraci jsem si naopak vzal z tradičního čarodějnictví. Netrvalo dlouho a nechal jsem se inspirovat i pojetím Voodoo od Veroniky Šulcové. To už jsem se ale řídil praktikami, které mi napovídalo Daemonium, potažmo význam slova podle antického významu. Nakonec mě veškerá praxe dovedla k něčemu, co lze velice obecně nazvat pohanství. Potažmo v připuštění existence božských bytostí, nehledě na to, jaké mají formy a způsoby projevů.
13. Dokázal bys zakončit rozhovor nějakým svým stylovým citátem, určeným pro všechny vzdělané, kriticky myslící satanisty?
„I láska umí být peklem a i peklo umí milovat“.