Úvaha o úloze citu a lásky v magii a satanismu

Motto: I ten největší magik jedná jako člověk, tj. tak, jak má člověk povinnost jednat. Tím se naučí zejména dobrotě srdce a soucitu. Nezištnost je často jeho trumfem.
Aleister Crowley

 Můj dobrý přítel se mě jednou zeptal, jaký mám názor na takzvané satanisty, kteří se při styku s ostatními lidmi snaží za všech okolností působit odpudivě, děsivě, či alespoň tajemně. Odpověděl jsem mu, že je to věcí každého z nás. Protože jsem ale již delší dobu unaven z těchto temně oděných a zlovolně se pitvořících manipulátorů, mnohdy jen předstírajících (někdy úspěšně, jindy již méně úspěšně) svůj vliv a magickou moc, připomněl jsem mu i jednu z velmi důležitých pouček A.S. La Veye a tou je výlučnost! (Jestliže se všichni satanisté rozhodnou nosit tričko Black Sabbath a plivat krev, nos oblek a kravatu. Očekávání jsou zničena a přikrádá se strach). Samozřejmě je nepopiratelné, že by každý z nás měl být dobrým psychologem a prognostikem, a proto je někdy i naše temná image užitečná. Ne však za všech okolností a za každou cenu!
Pravý adept totiž nemá zapotřebí podléhat tlakům zvenčí a přizpůsobovat svůj projev a chování očekáváním druhých lidí. (Vyjma případu, kdy sleduje konkrétní cíle)! Přesto je mnoho pomýlených jedinců, kteří chtějí za každou cenu šokovat okolí svými vyhraněnými názory a výstředním chováním a to i přesto, že je to mnohdy pro ně bezúčelné, ba přímo škodlivé. Tito šarlatáni o sobě často s oblibou tvrdí, že jsou mocnými mágy a že právě oni uctívají zlo v té nejryzejší formě. Ve skutečnosti si však zlo nedokáží ani představit. Svojí moc si pouze nalhávají a nezmění na tom nic ani to, zda podle svého mínění zlo skutečně páchají či nikoli. Vždy budou o krok pozadu! Být zlý není totéž jako být zlým! Kdo tomu však porozumí, vyjma těch osvícených? Diktatura falešného ega musí být zlomena, odmrštěna a jednou pro vždy zničena! Pamatujte, pak už není důležité, jak na vás pohlíží ostatní, ani to, jak byste chtěli v jejích očích vypadat. Satanista je zodpovědný především sám sobě a nemusí před nikým skládat účty, jen sám před sebou!
A nyní si dovolím pohovořit o citu a lásce k druhému člověku, kterou mnozí z těchto ubožáků tak vehementně popírají, což považuji za další neodpustitelný prohřešek a to nejen proti satanské filozofii, nýbrž i lidské přirozenosti. Tím pochopitelně neodsuzuji sexuální radovánky sloužící k uspokojování našeho libida, nicméně si myslím, že k plnohodnotnému a šťastnému životu patří i skutečný cit! Anebo snad chcete dát za pravdu katolickým dogmatikům, kteří tvrdí opak? Cožpak není jedním z nejhorších zločinů křesťanské věrouky démonizování tělesných slastí mezi dvěma lidmi a jejich následné odtržení od citu, jenž je všeobecně známý pod pojmem láska? „TĚLESNÉ SPOJENÍ MEZI MUŽEM A ŽENOU JE BOHAPUSTÝM HŘÍCHEM A NEMŮŽE Z NĚHO VZEJÍT NIC, KROMĚ ZLA!“
Tento monstrózní výrok, jenž byl našim pokřesťanštěným předkům promyšleně a účelově vtloukán do hlav od doby jejich narození po celý život, si nyní i my sami, ať už jsme si toho vědomi či nikoli, neseme zafixovaný kdesi hluboko ve svém nevědomí. A já shledávám nanejvýš důležitým se tohoto břemene jednou pro vždy zbavit! Po staletí byli lidé pronásledováni církví za vše, co bylo člověku příjemné a tedy i přirozené. Málokdo si dnes plně uvědomuje, s jakým úsilím byla církví potírána touha, jež podněcovala cit a náklonnost k druhému člověku. Teď, když byla církevní moc zlomena díky vlivu zdravého rozumu, by se mohlo zdát, že nám již žádné nebezpečí nehrozí, opak je však pravdou! Je sice nezvratnou skutečností, že i navzdory falešné morálce dnešní moderní svět přímo překypuje nespoutanou sexuální svobodou. Což je sice zcela v pořádku, ovšem až na jednu základní skutečnost a to, že citovost s láskou se z milostného aktu většinou kamsi vytratili. Tyto ušlechtilé a mocné city byly zatlačeny jaksi do pozadí, aby je lidé nahradili pokryteckou lačností, nenasytností a chtivostí. Z pohlavního aktu, jenž je ve své prvotní podstatě veskrze mocným magickým nástrojem, se tak stal pro příslušníky lidské chátry jen jakýsi zdroj pokleslé a zvrácené zábavy, jejíž motto by se dalo charakterizovat větou: „Kdo s kým, jak často a co za to?“ Jsem přesvědčen, že díky násilnému oddělování citů od tělesných potřeb člověka, žije mezi námi mnoho těch, kteří již nejsou opravdové lásky schopni, o lidech trpícími nejrůznějšími komplexy ani nemluvě. Není žádným velkým tajemstvím, že průměrní tohoto světa stojí mimo kruh poznání, a proto nejsou sto správně rozlišit své pocity, natož jim porozumět. Tak jak by mohli prosazovat svoji pravou vůli! Co ale ten zbytek? A já se vás teď ptám, jak je možné, že i mezi námi se najdou adepti, kteří mají panickou hrůzu, že by měli odhalit své skutečné nitro a dát tak veřejně najevo své pocity.
Mí drazí a mému srdci blízcí vyznavači přímé životní cesty, jsem si dobře vědom toho, že slzy či láskyplná slova jsou průměrnými tohoto světa většinou považovány za projev slabosti a změkčilosti. To však není pádný důvod k přetvářce a předstírání. Jen naprostý pitomec považuje projev upřímného soucitu a lidskosti za vaši slabost a jen hlupák a zbabělec by se za ni styděl, a proto věřte mým slovům, ti z vás, kteří již dosáhli hlubšího poznání sebe sama, mohou bez obav žít a jednat podle pokynů své přirozenosti a nemusí se zabývat tím, jak to jejich okolí přijme. Čím upřímnější a přirozenější bude váš projev, tím jasněji bude zářit vaše hvězda pro všechny, kteří dosáhli stejné nebo vyšší úrovně poznání. Jedině tak se stane vaše pravá vůle majákem všem, kteří kráčí tak jako vy cestou seberealizace! Nedovolte nikomu ani vašemu falešnému egu, aby nad vámi zvítězil díky své zvrhlosti a perverzitě. Vždy mějte na paměti slova velkého mága a hermetika J. Kefera: Rozkoš má být ctností. Je otázka, z čeho se radujeme. Normální člověk z davu se raduje z nepořádku, ze zvrhlosti a neladu. My se máme radovat z pořádku, řádu a tato rozkoš, nejen že je povolená, ale je také velmi vysokou ctností.
Tau-Paulus (fráter Archechempe)