- Cirkev Satanova

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Článek o našem Chrámu, který vyšel v časopise Reflex dne 23.3.2017:






Dvě zamyšlení nad otázkou církevních restitucí
V Praze dne 27. 02. 2013
Přátelé, dne 16. 5. 2012 jsem upozorňoval na hrozící nebezpečí, jež spatřuji v netransparentním způsobu, jakým chce současná vláda vyřešit problém církevních restitucí. Nyní, s odstupem času, se ukazuje, že mé obavy byly opodstatněné. Navzdory všeobecnému mínění, protestům opozice i nejrůznějším peticím, vláda (JEJÍŽ VEŘEJNÁ PODPORA KLESLA NA POUHÝCH 10 %, V ČELE SE SLABÝM PREMIÉREM A ZA POMOCI NYNÍ JIŽ PRAVOMOCNĚ ODSOUZENÉHO POSLANCE) prosadila zákon, který je dle mého skromného názoru v rozporu se základními principy naší demokratické ústavy.
Ptáte se proč? Protože oproti jiným občanům či restituentům jednoznačně zvýhodňuje a staví církve do privilegovaného postavení, čímž zjevně narušuje rovnost všech občanů, kterou ústava zaručuje.
Dovolte mi, abych své tvrzení podložil konkrétními argumenty. Církvím má být navzdory kontroverznímu vyrovnání v následujících 17. letech vyplácen příspěvek na činnost. Například Církev římskokatolická dostávala dosud podle § 16 odst. 2 písmeno f) 1,5 miliardy korun ročně. Teď bude dostávat podle § 15 Zákona 2 miliardy korun ročně, z nichž může svoji činnost financovat. Jak je tedy možné, že bude dostávat tento navýšený příspěvek, když jí budou na základě vyrovnání s církvemi ze svých daní dotovat všichni pracující občané z České republiky a to i navzdory tomu, že s touto firmou „Církev římskokatolická,“ IČ: 73632848, nemají nic společného? Normální restituenti pochopitelně státem takto zvýhodňováni nikdy nebyli.
Téměř 300 let měly církve majetek v takzvaném „vlastnictví neúplném“. Mohly ho tedy pod dozorem státu užívat pouze ke státem stanoveným účelům náboženským, dobročinným a vyučovacím. Nemohly majetek například prodat či ho nechat zpustnout. Je nasnadě, proč dnes zákon vrací majetek do „vlastnictví úplného“! A já si kladu otázku, zda to není proto, aby ho bylo možné výhodně rozprodat? Tak jak se to již stalo v případě řádu Voršilek, který před lety prodal pozemek s novou budovou Národního divadla. Tento zákon jaksi zamezuje veřejné kontrole. Těžko se nyní dozvíme, zda je vrácený majetek, a s ním spojené finanční prostředky, využíván ve prospěch věřících či pro blaho několika privilegovaných představitelů církve a lidí na ní napojených? Je totiž jisté, že o majetku vráceném Církvi římskokatolické, bude rozhodovat bez jakéhokoliv omezení jen malá skupinka vyvolených. Jediný, kdo jim může do rozhodování zasahovat, je zahraniční subjekt mezinárodního práva „Svatý Stolec“ - Vatikán. V kontextu kanonického práva je to tedy prakticky totéž, jako by byl majetek vrácen přímo Vatikánu.
Zarážející je i skutečnost, že k vydání zemědělských nemovitostí, postačí jakákoliv listina či prosté uvedení důvodů a neprokáže-li povinná osoba opak podle § 9 odstavec 1 písmene a) „tato skutečnost se má za prokázanou. Není-li prokázán opak, je tedy rozhodnuto. To mi tak trochu připomíná inkviziční procesy, kdy svoji „nevinu“ musel dokazovat obžalovaný a nikoli žalobce jeho „vinu“!
Další skutečností, která mě velmi trápí je, že § 16 ve spojení s § 15 umožňuje vyplácení řady miliard korun z peněz daňových poplatníků za věci konfiskované na základě dekretů prezidenta republiky číslo 12/1945 Sb. a číslo 108/1945 Sb. (Benešovy dekrety), tedy za majetek, u kterého by církve často ani dostatečně neprokázaly svůj nezpochybnitelný vlastnický vztah a tudíž i nárok na vrácení tohoto majetku. Zákon zjevně nezamezuje „nepřímému prolomení“ Benešových Dekretů. Ač měl být majetek v některých případech podle těchto dekretů zabaven, „de iure“ (papírově) se tak nestalo a tehdejší vlastník může dnes klidně žádat jeho vydání. Vše tedy závisí na jeho libovůli a slušnosti. Takovýchto nesrovnalostí by se dalo pochopitelně najít ještě mnohem víc.
Zarážející pro mě je například i to, že mimo zjevně poškozené církve si na pěkné peníze přijdou i další církevní subjekty, které vznikly až v roce 1989 či 1995 a tudíž nemohly být v roce 1948 nikterak poškozeny. Jak se zdá, mí drazí spoluobčané, opět budeme ostřiháni jako ovce. Vážně chcete třicet let platit za něco, z čeho většina z nás nemá pražádný užitek, a co bylo prosazeno způsobem, jenž odporuje dobrým mravům a zvyklostem skutečně vyspělé demokratické společnosti?
Přesto nechci tento článek uzavřít v ryze negativním duchu, a proto bych rád poděkoval a vyjádřil uznání všem duchovním ze všech církví, kteří odmítali církevní vyrovnání v takové formě, v jaké ho prosadila současná vláda České republiky. Zejména pak oceňuji postoj BRATRSKÉ JEDNOTY BAPTISTŮ, jenž toto vyrovnání odmítla docela, s odůvodněním, že by dostala víc majetku, než jí přináleží.
Tau-Paulus (fráter Archechempe)
 
 
 
V Praze dne 16. 5. 2012
V posledních měsících nejen mě, ale i mnohé další spoluobčany, trápí palčivá otázka takzvaných církevních restitucí. Téměř třiadvacet let od slavné Sametové revoluce se naše vláda konečně rozhodla odškodnit všechny církve, které podle jejího názoru náš stát po roce 1948 poškodil a dle emotivních výroků některých pravicových politiků, dokonce okradl! Aby bylo učiněno spravedlnosti za dost, pan ministr financí Kalousek je připraven více než ochotně, otevřít státní pokladnu a navzdory všeobecně zmiňované krizi (toto slovo se stalo jakýmsi novodobým magickým mantramem, který vláda, majitelé firem a jejich manažeři používají kdykoli, když chtějí pracující připravit o část jejich poctivě vydělané mzdy, aby si pro sebe zajistili větší příjmy), začít církvím vyplácet v následujících třiceti letech téměř šedesát miliard korun. Tato suma pochopitelně není konečná. V následujících desetiletích se bude ještě zvyšovat o možnou inflaci a po dobu sedmnácti let k ní musíme započítat i platy duchovních, které neustále hradí stát z peněz daňových poplatníků - z našich peněz. Mimo to se církvím navrátí rozsáhlé polnosti, lesy a další nemovitosti. Navíc, a to mě zneklidňuje, by se měla stát na státu zcela nezávislou a se svým majetkem volně nakládat a to bez jakékoli kontroly zvenčí. Něco takového na našem území nemá po staletí obdoby, neboť již Josef II. církvím v tomto moudře zabránil. Nemám nic proti spravedlivému odškodnění a dávám v mnohém našemu ústavnímu soudu za pravdu. V tomto případě mně ale není zcela jasné, jak vláda České republiky dospěla právě k oné závratné sumě, která se v budoucnu může klidně vyšplhat až ke sto miliardám korun a kterou budou splácet ještě naše děti. Rovněž další pravomoci a výhody, které chtějí církvím poskytnout, nás, dle mého názoru, dostávají o několik století nazpět a jsou zcela v rozporu se zájmy většiny obyvatel České republiky. Kladu si tedy otázku, zda neposkytují možnost církvím, aby zde založili jakýsi stát ve státě. Rovněž mám neodbytné tušení hraničící téměř s jistotou, že takovýto způsob vyrovnání je živnou půdou pro korupci a tunelování. Byl bych proto rád, aby byly všechny tyto pochybnosti rozptýleny a kroky mé vlády proběhly v souladu s vůlí jejich voličů, na kterou se tak často pan premiér a jeho ministři odvolávají. Nejen já, ale i velké množství obyvatel, by proto uvítalo možnost se k celé problematice církevních restitucí vyjádřit v referendu. Přeci jen jsou to peníze občanů, se kterými v době „KRIZE“ vláda nakládá. Jestliže je na tom má země tak špatně, že se musí zmrazit na několik let důchody a zvedají se plošně daně a to dokonce i za knihy, je opravdu tak nezbytně nutné rozdávat desítky miliard církvím v zemi, která má nejmenší počet věřících v celé Evropě? Přátelé, obávám se, že k žádnému referendu nedojde, byť bychom po něm volali sebevíc. Přesto vás žádám, nezapomeňte na to, jak s vašimi penězi politici hospodaří a jak si doopravdy váží vaší důvěry, díky které stojí v čele tohoto státu. Nyní bych se jako člověk věřící ve Vyšší duchovní sílu, rád přímo obrátil na církve, které budou již brzo odškodněny a jejichž majetky jsou beztak závratné. Především apeluji na nejvyšší představitele církve římskokatolické. „Bratři“, v uplynulých stoletích se vaše církev nesčetněkrát provinila proti vlastním přikázáním, proti Bohu i proti samotné podstatě lidství. Mám nyní na mysli inkviziční procesy, nesmyslné náboženské války a pochopitelně i nedávné skandální odhalení nedobrovolných homosexuálních praktik, kterým se ve světě ve velkém rozsahu oddávali vaši kněží s dětmi. Nezatěžujte své svědomí a své duše dalšími smrtelnými hříchy. Zeptejte se vlastních věřících, zda si myslí, že byste si měli (v duchu křesťanských idejí) ponechat peníze od státu, který je na tom tak zle anebo je všechny rozdat chudým a potřebným. Neřekl snad jeden z vašich duchovních, že peníze pochází od zlého? Cožpak sám Ježíš Kristus, syn boží nepronesl onu památnou větu: „Co je císařovo, patří císaři.“ Ulevte svému svědomí a vzdejte se majetku ve prospěch našich stárnoucích a nemocných spoluobčanů. Navraťte peníze potomkům těch, o které je vaše církev v temných dobách připravila. Právě toto gesto by bylo jasným signálem pro všechny, kteří tak jako já ztratili víru ve vaší církev. Ukažte, že nebudete sloužit mamonu, ani sami sobě, ale lidem. Pokud byste se vzdali všech peněz a všeho majetku, který vám chce má země vydat, Já se vzdám svého kněžství v Prvním Česko - Slovenském Chrámu Církve Satanovy a přijmu křest svatý. Jistě bych nebyl jediný, kdo by přehodnotil své negativní postoje vůči církvím. Nemyslíte si tak jako já, že máte obdržet danajský dar? Právě díky němu budou mít občané naší země opět možnost zjistit, zda se církev doopravdy změnila, či nikoli.
V úctě Mistr Pavel Brndiar.


Z tisku





O svobodě vyznání
V jednom ze starších čísel časopisu The Abyss se Mistr Pavel Brndiar zmiňuje o tom, zdali by se satanista měl hlásit ke své filozofii či nikoliv, stejně tak i o následných případných persekucích ze strany zaměstnavatele, což bohužel není nikterak ojedinělý fakt. Ačkoliv je nám neustále předhazováno, že žijeme ve svobodné zemi a demokratickém světě, stále platí, že názorová rozdílnost, společenská „neposlušnost“ či otevřený nesouhlas se současným režimem je nadále pádným důvodem k psychické šikaně a ekonomickým postihům.
Je zcela pochopitelné, že typický zaměstnavatel vyznávající „hodnoty“ kapitalismu, nesnese ve svých řadách člena odborových svazů, ktery tvrdí, že bojuje za práva všech pracujících. Je všeobecně známo, že Zákoník práce a Ústava jsou jen směšnými cáry papíru, které nemají žádnou cenu, a pokud se snad najde někdo, který se odváží poukázat na některé body, které jsou v přímém rozporu s praxí, je takovému jedinci okamžitě striktně oznámeno, že na jeho místo netrpělivě čeká deset dalších lidí. Až potud chápeme vše, ale proč by mělo zaměstnavateli vadit, že jeho zaměstnanec není odborář, národovec, komunista, ale satanista. Tedy člověk vyznávající svobodu jednotlivce, kdy navíc nikdo nikomu nevnucuje své názory a už vůbec se nesnaží někoho přesvědčovat, či dokonce přemlouvat? Bohužel, právě ve svobodě mysli a jednání je zakopaný pes, neboť to jest jeden z hlavních důvodů, proč se tak podobná osoba dostává do konfliktu se svým okolím a společností? Přes všechna sladká slova o demokracii a svobodě, kterými média denně vyplachují lidem mozky, se nadále nacházíme ve stavu hlubokého středověku, kdy svět se dělil na bohaté a mocné, chudé a sloužící. Hlavním dozorcem nad celým tímto systémem byla Církev „Svatá“, která, za pomocí ohlupování nevzdělaných, negramotných robotníků, zastrašování a teroru, udržovala celý systém v chodu. Jakýkoliv náznak neposlušnosti či myšlení vymykajícímu se oficiální doktríně, byl nekompromisně potlačen na mučidlech, či na hranici. Dokonce i vzepření se panské šlechtě, bylo považováno za projev kacířství, a tak pod vlivem nesmírného strachu nedovolil si nikdo jakkoliv vybočit a poslušně přijímal svůj trpký úděl s vědomím, že jen tak se dostane do kýženého ráje ke svému bohu. Vyjma husitských válek a protestantského hnutí, které vyvrcholilo třicetiletou válkou, fungoval tento zaběhnutý způsob prakticky bez větších výkyvů. V momentě, kdy do celé záležitosti vstoupili Jezuité, teror na obyčejných lidech se stupňoval ještě více, neboť ve své fanatičnosti a brutalitě předčili členové Tovaryšstva Ježíšova i samotnou obávanou Inkvizici.
I dnes je však situace obdobná, ačkoliv způsoby útlaku se - v kontextu doby - změnily. Bohaté a mocné nazýváme politiky a ekonomy, chudé a sloužící pracujícími občany s voličskou povinností, hlavním dozorcem není již Církev „Svatá“, ale neméně brutální organizace zvaná Světová banka. A centrálním náboženstvím se pak staly peníze a masový konzum. Místo kostelů supermarkety, místo kazatelů estrádní umělci pochybného charakteru a místo Inkvizice mediální svět, který formuje myšlení ostatních, na první pohled zdánlivě nevinným způsobem. Vše je pevně zaběhnuté, a že tenhle zběsilý systém funguje i přes stoupající protest několika málo inteligentních jedinců, nebo těch, které kručící žaludek vyhnal do ulic s transparenty, vidíme dnes všude kolem. Jakýkoliv náznak protestu se již netrestá za pomocí halaparten, ale policejní šikanou, a namísto na hranici je člověk veřejně pranýřován jako komunista, rasista, xenofob či terorista. A teď si představte, že se vyskytne někdo, kdo prohlédl celou tuto šaškárnu a díky své přirozené inteligenci odmítá všechna tato nesmyslná dogmata a systematické vyplachování mozků. Není to levičák ani pravičák, nikoho nevybízí ke vzpouře, jen si chce svobodně žít po svém. Pochopil to, čeho se všichni politici a ekonomové bojí jako čert kříže, a to, že obyčejný člověk výše uvedené pány pro svůj život vůbec nepotřebuje, neboť tito světu nepřináší pranic dobrého!!!
S takovýmto jedincem svobodné mysli, je tedy třeba nekompromisně zatočit - po „demokraticku“. A tak nazveme satanisty uctívači ďábla, kteří chtějí snést na zem neštěstí a zničit vše živé. Varujeme společnost, že tito „nebezpeční“ lidé rozsévají hrůzu kolem sebe, dopouštějí se ohavných, perverzních sexuálních orgií, obětují zvířata, jejichž krev pijí, aby tak získali nadpřirozené schopnosti, a v neposledních řadě jedí malé děti, jež před tím obětovali samotnému Satanovi. Heinrich Kramer by nadšeně tleskal!!!
Není pak divu, že zaměstnavatel nechce mít ve svých řadách podobné individuum, ačkoliv daný satanista nejenže navenek svým oblečením a ozdobami nedává najevo příslušnost ke své filozofii, ale naopak poctivě a spolehlivě pracuje. Avšak co na tom, jednou jíš malé děti, tak se pakuj a už se tady nikdy neobjevuj!!!
Tím se dostáváme k druhé části tématu, jestli se tedy satanista má otevřeně hlásit nejen k satanistické myšlence, ale i k Prvnímu Česko - Slovenskému Chrámu Církve Satanovy vůbec. Není-li lepší mlčet a potají si tak dělat své věci a doufat, že zůstanou bez povšimnutí. Odpověď se pak nabízí sama, jestliže se bojím veřejně hlásit ke svému přesvědčení, pak ve skutečnosti nejsem přesvědčen vůbec o správnosti věci a stávám se tak otrokem společenského myšlení, tak pečlivě vtisknutému. A jestliže bych snad měl být perzekuován za to, že svobodně vyjadřuji své názory, tak žijeme pak skutečně ve svobodném a demokratickém světě? Obávám se, že nikoliv.
Je třeba si důkladně uvědomit zásadní věc. Pakliže mám svůj určitý názor a nehodlám ho nikterak prezentovat z jakýchkoliv důvodů, je to čistě má osobní věc. Jestliže jsem však členem určitého Řádu, v tomto případě Prvního Česko - Slovenského Chrámu Církve Satanovy, pak je důležité pochopit, že jednou z hlavních povinností vyplývajících ze samotného členství, je šířit myšlenky satanismu a pokusit se získat nové lidi, kteří správně pochopili satanistickou filozofii. Z politického hlediska se toto nazývá agitací, ale je třeba rozlišit údernickou propagandistickou činnost před samotnou prezentací. Nejde o to vnucovat jiným mé názory, filozofické myšlenky či učení. Jde o to vést odborné disputace na dané téma, zodpovídat otázky a ponechat každému možnost osobního názoru, i když ten může být rozdílný. Jak pravil Jean Jacques Rousseau - s vaším názorem hluboce nesouhlasím, ale budu se bít ze všech sil za to, abyste ho mohl mít.
Veřejně se hlásit k satanismu je nezbytné. Tím nemám na mysli to, že se ověnčím pentagramy, obrácenými kříži a lebkami. Kdo dává najevo své smýšlení pouhopouhým oblečením či zjevem, obvykle o dané věci nic neví (připomnělo mi to úsměvnou historku, kdy na jisté vesnické diskotéce přišel za místním DJem drsně a důležitě se tvářící čtrnáctiletý puberťák, na sobě tričko s nápisem Metallica, a žádal si zahráti něco od skupiny, s jejímž logem na triku se zde tak hrdě producíroval. Jaké bylo jeho překvapení, když mu pobavený DJ odpověděl, že Metallica právě teď hraje), a také právě účelovým a samolibým zdůrazňováním oděvu a šperků se tak může kdokoliv dostat do konfliktu s odlišně smýšlejícími jedinci. Dobře si pamatuji, kterak jsem si před lety hrdě vykračoval po Žižkově se šálou a dresem mého oblíbeného klubu, a pak zběsile utíkal před hordou opilých agresivních baníkovců. Tehdy jsem pochopil, že důležité je to, co mám v hlavě a ne na sobě, a že pouze svým oblečením - pokud je tak voleno úmyslně, dáváno na odiv, nikoliv z daného faktu, tak zcela přirozeně vyjadřuji svou osobnost a smýšlení - se nestávám satanistou, sparťanem, buddhistou či kýmkoliv jiným. To, že jsem satanista, neznamená, že nemohu chodit v bílém triku nebo obleku, pokud takto rád chodím oblečen.
Faktem ovšem zůstává, že někteří satanisté se za své myšlení stydí. Ať už proto, že se bojí případných persekucí nebo prostě pro obavy z výsměchu svého okolí. Takovýto člověk pak ovšem není skutečným satanistou, neboť pravý satanista se za své názory a životní filozofii nestydí, ba právě naopak se k nim hrdě hlásí, a pokud pak snad budu někomu pro smích, tak vězte, že je mi zcela lhostejné, jak o mně kdo smýšlí. Jednou z největších slabin drtivé většiny lidí jsou obavy, co si o nich druzí pomyslí. Kdyby všichni věděli, že tito ostatní mají plnou hlavu jenom sami sebe, dost možná, že by měli klidnější spaní. Jednou z hlavních charakteristik satanisty je jeho přirozenost. Na svém smyšlení nevidí nic nenormálního či odsouzení hodného. Je to zkrátka a dobře součást jeho osobnosti. Kdo se stydí za své názory a bojí se je prezentovat, je buď zbabělec nebo ve skutečnosti ve svou věc vůbec nevěří. Tím ovšem jen napomáhá všeobecným předsudkům a špatným názorům o satanistech, jaké veřejnost má. Svým tajnůstkářstvím tak jen potvrzuje celé nesmyslné teorie o tajném spolku spolčeným s Ďáblem a podobně. Svoboda mysli, svoboda vyjadřování, mluvení pravdy a hlášení se k vlastním myšlenkám, je jediný způsob, jak člověka definitivně zbavit okovů otroctví a nesmyslných dogmat, které si nechal implantovat do své mysli. Čím dříve toto každý pochopí, tím dříve celková situace ve světě změní k lepšímu!!!

F. Amon

Překážky v Magickém výcviku
„V domě prachu, do něhož jsem vstoupil, bydlí žalmisté a velekněží, bydlí zaklínači a šílenci svatí, bydlí mastiči velkých bohů, bydlí Etana, bydlí bůh Sumukan, bydlí Ereškigal - královna podsvětí“.
(Epos o Gilgamešovi, tabulka sedmá)
 Již čtvrtým rokem probíhá v našem Templu magický výcvik. Čas ukázal, že adepti magie či učedníci jsou vystaveni nejrůznějším překážkám, které ne vždy dokáží překonat.
Autor tohoto článku se domnívá, že satanská filozofie není extrémně dogmatická. Naopak je velmi pružná a každý si satanské paradigma může přizpůsobit k obrazu svému. S Tau-Paulusem (fráterem Archechempe) se již řadu let zabýváme rozmanitými duchovními cvičeními. Dosahujeme poměrně kvalitních výsledků. Mimo jiné se nám v průběhu prvního roku naší práce podařilo viditelně zhmotnit ohnivého elementála. Již v té době jsme ale věděli, že veškeré vize a schopnosti jsou jen průvodci na naší cestě za poznáním a že na nich není vhodné ulpívat (Tau-Paulus např. na čas obdržel schopnost rozpoznávat osoby stojící za dveřmi, ještě než vstoupili do místnosti, z energie, kterou vyzařovali. Také dokázal na základě rozhovoru s lidmi, kterým hrozila blízká smrt, tuto skutečnost poměrně přesně určit. Jako příklad uveďme jeho předpověď náhlé a nečekané smrti otce frátera Pluta). Aniž bychom to tušili, naše snažení položilo základy magického učení P.Č.-S.CH.C.S.
Magické učení našich Templů je souhrnem poznatků mágů starého i nového aeonu. Učení se též opírá o vlastní zkušenosti adeptů. Uveďme například souhrn opravdu temných magických praktik, které obsahuje Ohavná kniha, či systém snové magie obsažené v učení Hypnova chrámu poznání. Adept musí též znát živlové korespondence, nauku o třech alchymistických principech, planetární korespondence a korespondence zodiakálních znamení. To vše by měl umět prakticky uplatnit. Na výtky nejrůznějších novoaeonských internetových praktiků, kteří tvrdí, že magie může fungovat i bez znalostí korespondencí, odpovídáme poznámkou, že i mistři moderních a postmoderních magických učení (od Crowleyho po Carolla) se museli seznámit se základy staroaeonského systému magie, než dospěli k poznatkům, které později publikovali. Je to asi stejné jako ve škole. Žáci prvního ročníku také nepracují s kvadratickými rovnicemi, ale učí se nejprve sčítat a odčítat. I když někteří z nás chápou universum jako prostor bez řádu, protože si myslí, že tento řád mu dává svými myšlenkami sám člověk. I když autor tohoto článku je svou podstatou spíše skeptik a racionalista a myslí si, že život je postaven převážně na principu neurčitosti, chápe toto učení jako výzvu poznat něco nového a také jako možnost naučit se umění reagovat na nově vzniklé životní situace či tyto situace předvídat.
Upozorňujeme, že magická výuka není procházkou růžovým sadem. Během výuky se nejednou učedník dostane do konfliktu sám se sebou, případně se svou rodinou, přáteli a okolím vůbec. Právě v tu chvíli se ukazuje, jak je jeho zájem silný. Magický výcvik Templů je vlastně takový magický bootcamp. Ne každý se dokáže vypořádat se změnami, které mohou nastat v jeho životě. 
Uveďme si některé omyly, kterým může adept podlehnout:
OČEKÁVÁNÍ: Učedník či adept očekává již z kraje nejrůznější „zázraky z druhé strany“, někteří si myslí, že již v prvním ročníku budou pracovat s nejtemnějšími silami universa. V začátcích se po krátkém cvičení skutečně mohou dostavit nejrůznější nové schopnosti, ale čím déle adept cvičí, tím více, má spíše pocit, že stojí na místě. Magické učení Templů vám neslibuje, že se stanete mistry po několika měsících magického kurzu na internetu. Toto učení je založeno na poctivosti adepta a na osobním kontaktu s lektorem. Je to dlouhá, náročná a trnitá cesta plná překážek.
NETRPĚLIVOST: Tento bod úzce souvisí s prvním. Může se týkat zvlášť talentovaných adeptů, jejichž schopnosti mohou přesahovat rámec ročníku, který právě studují. Takový adept spěchá a spěch pro něj i přes jeho talent může být nebezpečný, což si často neuvědomuje. Další skupinou jsou pak adepti, kteří touží po magickém zasvěcení bez práce. Od těchto duchovních turistů často slyšíme, že nemají dost času na koncentrace, na zapisování introspekcí a snů. Jaké je pak ale naše překvapení, když jejich zasvěcené komentáře čteme na nejrůznějších fórech či blozích a sociálních sítích.
STRACH, NEJISTOTA, FRUSTRACE: Mohou být největšími nepříteli adepta či učedníka. Než adept přikročí k praktickému provádění magických evokací a objevování temných zákoutí své mysli, měla by proběhnout alespoň dvouletá pečlivá příprava, během které adept trénuje koncentraci a kontemplaci. Klidná, pevná a asertivní mysl je základním stavebním kamenem každé důležité magické práce. Ve vyšších ročnících magického výcviku adept pracuje se skrytými nevědomými aspekty svého já, čili s tzv. Stínem. Pokud adept tento stín neintegruje do svého vědomí, může to zanechat v jeho nitru hlubokou stopu. Takový adept či učedník často projektuje své tužby, ressentimenty a mravně méněcenné motivy do okolí. V současné době je zajímavé pozorovat, jak se mezi nejrůznějšími adepty magie rozšířil zájem o učení Michaela Bertiauxe a jeho Voudon Gnostic Workbook. Zájemci o tuto nauku často nepromyšleně uzavírají spojenectví s duchy šťastného Hoodoo a pějí chválu na účinnost tohoto systému. Jsou to ale většinou lidé, kteří si neuvědomují lavinu, kterou spustili. Adept, který bez přípravy pracuje s tímto systémem, se může dostat do velkých problémů. Někteří se zapojují do nejrůznějších nesmyslných aktivit a jiní se po pár úspěšných rituálech cítí být zasvěcenými vúduisty. V některých horších případech může docházet k projekci frustrací a neúspěchů na druhé osoby. Často se setkáváme s agresivním chováním. Agrese jako jeden ze základních principů života má dvě fakticky protikladné stránky. Agrese jako energie všech počátků, jako je například početí každého života, přísluší k prvnímu základnímu principu spojeného s planetou Mars v jejím pozitivním aspektu. Potlačovaná agrese má za následek negativní působení Marta a přivádí až k násilí. Dokonce i přehnané agresivní pacifistické postoje a snaha o odzbrojování za každou cenu jsou výrazem nezvládnutého martického principu. Dalo by se tedy říci, že čím více kdo agresivní složku martického principu popírá, tím více jí zpravidla ve skutečnosti realizuje. Existuje ale i další forma agrese. Má zcela jinou povahu, není otevřená ale skrytá, přichází ke slovu vždy, když se ocitáme pod nějakým tlakem, který nás nutí ke změně. Transformace a změna zevnitř náleží pozitivnímu aspektu Pluta. Jeho negativní princip, který můžeme dnes spatřovat v nejrůznějších formách terorismu, je ve své nejničivější podobě totiž perfektně maskován a nebojí se smrti a na jeho největší zbraň – ochotu obětovat život, jsou krátké všechny počítače a lasery. Právě introspekce, sebepoznávání a sebekritický pohled, může pomoci adeptovi tyto negativní formy energie ustát. Pokud je tedy učedník ovládán strachem, nejistotou a frustrací, nemůže uspět. Ceasar Millan autor projektu Znalec psí duše na televizní stanici National Geografic channell říká, že pro psa je důležité, jakou z vás cítí energii. Pokud jste ovládání negací, pes to vycítí, pokud je ale vaše mysl klidná asertivní a sebevědomá, stanete se vůdcem smečky. Tato slova můžeme uplatnit i na většinu magických prací. Je nutné mít respekt, ale zároveň je důležité zachovávat čistou a klidnou mysl. I zde ovšem platí slova Liber Al vel Legis: „Kdo je spravedlivý, bude pořád spravedlivý; kdo je špína, bude špína pořád.“
Každý adept či učedník si musí uvědomit, že je zcela osamocen. Konfrontace se svou vnitřní prázdnotou je zpočátku hrozivá. Ovšem zároveň velmi osvobozující. Tau-Paulus (fráter Archechempe) říká, že život je vlastně přípravou na jeden velký zasvěcovací rituál a tím je smrt. V průběhu magického výcviku se adept často setkává s touto prázdnotou tváří v tvář, a pokud zanedbá přípravu na nejrůznější cvičení, může nicota pohltit celou jeho osobnost. Takový adept se pak všemožně snaží toto vnitřní ticho přehlušit. Těká od jednoho magického systému k druhému, horší variantou je užívání drog či nadměrná konzumace alkoholu, nebo časté až chorobné vyhledávání zábavy. Pokud se ale učedník vyrovná s principem vnitřní prázdnoty a pocítí svěží vítr svobody, poznává jak je tato křehká, a dívá se nelibě na jakékoli omezení osobní svobody své i okolí, ve kterém se nachází. Takovému jedinci pak nemůže být lhostejno, kam se posouvá politický a ekonomický vývoj země, ve které žije. Je si vědom toho, že v současné době se lidé mají ve vyspělých částech zeměkoule tak dobře jako nikdy předtím, zároveň ale cítí postupné omezování osobních svobod a to díky paternalistickému státu. Osobně cítíme hrozbu stále se rozrůstající byrokracie a nesmyslných institucí. Jedinec dnes nic neznamená, a pokud se chce prosadit, musí být členem nejrůznějších sdružení. Mises institut nedávno publikoval názor, že v USA je viditelné stále tvrdší omezování svobody jednotlivce a pěstování atmosféry strachu a pocitu neustálého ohrožení. Koneckonců tento názor sdílí i známá feministická myslitelka a politická konzultantka Naomi Wolf, která se dokonce nebojí srovnávat nedávný vývoj v Americe s událostmi v nacistickém Německu ve třicátých letech. Jako příklad uvádí protiteroristický zákon Patriot act, který hrál na vlastenecké city, zatímco tvrdě omezoval práva Američanů. Umožňuje například prohledávat záznamy o lidech bez soudního příkazu, získávat záznamy bank, knihoven či nemocnic nebo i odposlouchávat telefony *). Jsme si jistí, že osobní svoboda zároveň znamená vzít svůj osud odpovědně do svých rukou a nespoléhat na milosrdné dary sociálního státu nebo nějaké unie. Tato svoboda ale znamená, že nemůžeme očekávat jistoty luxusních důchodů či špičkového zdravotnictví zadarmo. Adept magie či učedník by měl mít přehled o historii, politice a ekonomii regionu, ve kterém žije, měl by si uvědomit, že i jisté materiální zajištění se na jeho svobodě může podílet. Pokud se adept magie dokáže realizovat i v tomto směru své existence, má právo nazývat se magikem. Realizace magického umění v běžném životě je podle nás nejvyšší metou, o kterou by měl adept magie usilovat. Můžete své okolí ohromit tím, že vidíte barevné aury, ale k čemu vám to je, když nemáte co k snědku. Učedníci Magického výcviku Templů jsou připravováni na to, aby zvládali tvrdý existenční souboj v městské džungli. Ovšem ne každý obstojí.

*) Uvědomme si ale, že USA ztrácí výsadní mocenský post ve světě. Objevuje se nový hegemon a tím je Čína. Podívejme se například na Afganistán. S čínskou subvencí už z Uzbekistánu do severního Afganistánu vede 120 km dlouhá železnice. Další čínskou iniciativou je rozšíření pakistánského přístavu Gvádar, kde se buduje terminál pro lodě se zkapalněným plynem a Čína již prosazuje plynovod přes válečné pole Afganistánu. Na námitky všech, kteří říkají, že tento plynovod teroristé vyhodí do povětří, investoři projektu odpovídají: Nikoli. Čína je totiž dnes přeci jedním z největších investorů v Afganistánu. Afghánci včetně Talibánu jsou na výplatních listinách Pekingu, aby ohlídali čínské investice. Není to USA, ale komunistická Čína kdo je dnes největším investorem v Iráku. V sumách několika miliard dolarů, jde o naftová pole 160 km jižně od Bagdádu. Tato naftová pole chrání Šítové placeni Iránem, protože Irán by bez čínského nákupu jejich nafty skonal mnohem rychleji, než si to přejí všichni ti, kdo na něj uvalují sankce.
V Praze 2011
Fráter Pluto
 

Můj současný pohled na okultní a magickou scénu v ČR
I když se mi to nepíše právě lehce, musel jsem díky událostem uplynulých měsíců zcela zásadně přehodnotit svůj pohled na takzvané „adepty magie“, působící v ČR. Tento článek patrně vyvolá vlnu diskuzí a nepochybuji o tom, že jeho obsahem mnohé popudím. Přesto si myslím, že dlužím za sebe i za náš Chrám vysvětlení, proč se tak radikálně změnilo mé chování a naše vystupování při styku s veřejností.
Jako mladý a začínající student okultních nauk jsem si naivně myslel, že lidé zabývající se touto vznešenou činností, musí být na vysoké mentální i psychické úrovni, o jejich charakteru ani nemluvím. Realita, jak jsem záhy zjistil, je pochopitelně od této představy na kilometry vzdálená. Přesto jsem se vždy u ostatních lidí snažil vidět především to dobré a ke své velké škodě přehlížel a bagatelizoval to špatné a to i tehdy, když tyto nedostatky zjevně převládaly. Nyní vím, že jsem byl v minulosti ke svému okolí málo kritický a až příliš tolerantní. Dobře jsem si byl vědom svých vlastních nedostatků, a protože mi není příjemné, když mi je někdo předhazuje, snažil jsem se nadměrně nekritizovat své okolí, abych se snad někoho zbytečně nedotkl. Dnes vím, že to byla velká chyba. Vůbec jsem si takovéto lidi neměl pouštět tak blízko k tělu a dovolit jim, aby vstupovali do mého soukromí. Rovněž má neustálá snaha vystupovat na veřejnosti co možná nejlíp, nebyla vždy na místě. Bál jsem se, že by má přirozenost a upřímnost mohla vrhat špatné světlo na náš Chrám a tak jsem raději s těmito „adepty“ jednal v rukavičkách.
Ještě před pár lety jsem se naivně domníval, že spolu tito lidé i přes své nedostatky mohou napříč okultní scénou vzájemně spolupracovat a být jeden druhému přínosem. Já sám jsem se o tuto spolupráci s některými z nich pokoušel a zkraje jsem nabyl dokonce dojmu, že možná je. Jak se ale s odstupem času ukázalo, až na pár výjimek se tato spolupráce stává pouze slepou uličkou, co odvádí mou pozornost od nastoupené cesty.
Upřímně řečeno, s odstupem času a po zralém uvážení musím dát v mnohém jednoznačně za pravdu panu JOSEFU VESELÉMU a tím pádem připustit, že jsem se mýlil. Před lety jsme se kvůli těmto lidem názorově rozešli a to ne zrovna v dobrém. Donedávna jsem si myslel, že Josef jednal nepřiměřeně a že nezvládá své emoce. Jenže před několika měsíci jsem prožil úplně stejnou situaci, tentokrát jsem to byl ale já, kdo se neovládl. Velmi nevybíravým a emotivním způsobem jsem tehdy poslal někam osobu, na které mi velmi záleželo. Následně jsem jí byl obviněn z manipulace a spousty dalších věcí, které byly ovšem na hony vzdálené pravdě. Realita byla prostě taková, že mi s ní došla veškerá trpělivost a už jsem se nedokázal dívat, jak si podřezává pod sebou větev, na které sedí, tím spíš, že jsem ji na tuto větev pomáhal pracně vylézt. Podobným způsobem musel Josef ztratit trpělivost se mnou. Opakovaně mě totiž varoval a já na jeho dobře míněné rady nedbal. V uplynulých měsících jsem pochopil to, co on věděl už dávno, lidí, kteří si s klidným svědomím mohou říkat adepti magie, žije v naší republice minimum. Já sám jich znám tak málo, že bych je mohl spočítat na prstech jedné ruky. Těchto lidí si velmi vážím a to i přesto, že s některými z nich jsem se prozatím osobně nesetkal. Pokud jde o mě, tak si nejsem jistý, zda se mezi tyto adepty mohu počítat. Dle svých vlastních kritérií totiž v mnohém za těmito lidmi zaostávám. Na druhou stranu pitomců, co o sobě prohlašují, že jsou Mágové a Mistři či dokonce Velcí zasvěcenci, znám osobně i z doslechu celkem dost. Mám na mysli rozmazlené náctileté spratky, kteří si myslí, že je jejich talent a zanedbatelné a pochybné úspěchy předurčují k něčemu velkému a přitom se ještě nepustili máminy sukně! Tyto děti s oblibou brebentí o své výjimečnosti, talentu a magické moci. Škoda jen, že nejsou schopní svá prohlášení podpořit činy. Naopak, často jednají v přímém rozporu s tím, co hlásají. „Velké zasvěcence,“ kteří se zpravidla rekrutují z rozsáhlé internetové žumpy a svými nechutnými pomluvami uráží ty, kteří na rozdíl od nich v životě už něco hodnotného dokázali. Chátru, která se snaží na vznešené duchovní vědě vydělávat peníze za každou cenu a v rámci nekalé konkurence se neštítí vůbec ničeho. Proklínání, pomluvy a manipulace jsou jejich běžné způsoby, jak se vypořádat s případnými oponenty. Mnozí z nich si dokonce usurpují vysoké duchovní stupně zasvěcení a snaží se vzbuzovat dojem, že vědí a umí víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Pravda je ovšem taková, že ve skutečnosti vědí mnohem míň! Jejich drzost pozvolna narůstá a čím víc je k nim člověk shovívavý, tím víc si dovolují. Slušnost a toleranci si pletou se zbabělostí a slabostí, trpělivost s apatií a upřímnou snahu pomáhat, pokládají za projev hlouposti. Pokud k tomu dostanou příležitost, pokusí se takovýchto povahových vlastností u svých obětí zneužít. Takovýmto hadům, kteří se vlichotí do přízně svých potencionálních obětí, je celá řada a přesto, že pracují rozdílnými způsoby, jisté charakteristické znaky je téměř vždy spojují. Většinou oplývají jistou mírou talentu, ze které pramení jejich nadměrný egocentrismus a pocit výjimečnosti. Jsou sociálně nepřizpůsobiví a duševně nevyrovnaní. Nedokážou dlouhodobě přijmout vnitřní autoritu a svojí činností v jakékoli skupině vždy nakonec způsobují rozvrat, ve snaze prosadit za každou cenu svojí osobu do popředí. Jakmile si myslí, že je jejich dobrodinec nemá už co naučit, demaskují se sami. Z pravidla pak začnou plivat jed nejprve v myšlenkách a posléze otravují i jeho okolí svými skutky. Za oběť jim díky své slušnosti občas padnou i pokročilí adepti. Často se stává, že když se už jednou takovýchto parazitů zbavíte a oni zjistí, že jim jinde pšenka nepokvete, pokusí se vám opět vetřít do přízně, přičemž se neštítí za tímto účelem manipulovat vaše společné známé, přátele či dokonce rodinné příslušníky. Vše, o čem jsem výše psal, dobře vystihuje Ezopova bajka Člověk a had: V krutých mrazech se jeden člověk slitoval nad hadem, vzal ho do svého domu a krmil celou zimu. Když počasí polevilo a had obživl a pookřál, nakazil všechno jedem. Aby se v ničem nezavděčil a vlídně neodměnil, na co přišel, všecko zkazil.
Od včely med, od hada jed. Kdo zlému pomáhá, zlého se domáhá. Na tyto lidi znám jen jediný lék, a sice být vůči nim nekompromisní a zcela bezohledný! Jestli nechceš být hadem uštknut a nechceš připustit, aby škodil jinde, je třeba mu dupnout na hlavu a rozmáčknout ji!
Upřímně řečeno pomyslný pohár mé trpělivosti definitivně přetekl. Proto nejen já, ale i celý náš Chrám od konce roku 2010 prosazuje vůči této lůze tzv. Pravidlo nulové tolerance.
Tau-Paulus (fráter Archechempe)
 

Festival Fantazie v Chotěboři 10. - 12. 7. 2009
Náš 1. P.Č-S.CH.C.S byl pozván Dávným Obyčejem na Festival Fantazie v Chotěboři, aby zde v rámci linie Pagancon formou besedy představil svou činnost a názory. Jako zástupci zde byli Tau-Paulus (fráter Archechempe), fráter Nocturno a fráter Teufel. Hlavního slova se ujal Tau-Paulus (fráter Archechempe), který zde na přání účastníků mírně poodhalil svou osobní magickou praxi. Jak mnozí vědí, náš mistr je znám svou výřečností a talentem komunikace s posluchači, takže se celá beseda nesla v uvolněném duchu. Fráter Nocturno připravil malou galerii fotografií, kterou společně s fráterem Teufelem okomentovali. Na přednášce byla též zmíněna činnost rakovnické pobočky,  která je v současné době vedle pražské druhou nejaktivnější pobočkou v České republice. Zájem o naši činnost byl potvrzen i následným prodejem našeho časopisu The Abyss, jenž vychází dvakrát ročně při příležitosti oslav Valpuržiny noci a Halloweenu. Dle pozitivních a vstřícných ohlasů posluchačů, kterých se zde sešlo kolem šedesáti a závěrečnému velkému potlesku lze soudit, že se podařilo osvětlit nejžhavější otázky naší filozofie, tak jak ji vnímáme my. V neposlední řadě je třeba zmínit též dalšího člena našeho chrámu f. Kojota, který svou přednáškou v linii Paganconu na téma Novopohanství, magie a satanismus vnesl náhled do problematiky, která je v poslední době často na různých internetových fórech tak probírána. I po skončení obou zmíněných přednášek bylo v prostorách  konání festivalu možné zaslechnout názory a debaty na toto téma, většinou v pozitivním smyslu. Z toho vyplývá, že energie, kterou členové našeho chrámu vynakládají na osvětlení otázek této filozofie, nebyla investována nadarmo. Poděkování patří i Pohanské federaci, jejíž někteří členové jsou sympatizanty našeho Chrámu, že nám umožnili veřejně prosazovat naše názory. Doufejme, že tato prezentace byla dalším krokem na naší cestě k očištění Satanova jména od morálního bahna, které na naši filozofii neprávem postupně různé organizace i jednotlivci nanesli a stále ještě nanášejí. Přestože žijeme stále ve společnosti, kde je hloupost a lež podporována a oslavována, jsme rádi, že je stále dost těch, kteří svou šedou kůru mozkovou používají a přišli si nás aspoň poslechnout. Díky! 
 Dne 13.7.0043 Satanova věku napsal  fráter Teufel
 

Úvaha o úloze citu a lásky v magii a satanismu
Motto: I ten největší magik jedná jako člověk, tj. tak, jak má člověk povinnost jednat. Tím se naučí zejména dobrotě srdce a soucitu. Nezištnost je často jeho trumfem.
Aleister Crowley
 Můj dobrý přítel se mě jednou zeptal, jaký mám názor na takzvané satanisty, kteří se při styku s ostatními lidmi snaží za všech okolností působit odpudivě, děsivě, či alespoň tajemně. Odpověděl jsem mu, že je to věcí každého z nás. Protože jsem ale již delší dobu unaven z těchto temně oděných a zlovolně se pitvořících manipulátorů, mnohdy jen předstírajících (někdy úspěšně, jindy již méně úspěšně) svůj vliv a magickou moc, připomněl jsem mu i jednu z velmi důležitých pouček A.S. La Veye a tou je výlučnost! (Jestliže se všichni satanisté rozhodnou nosit tričko Black Sabbath a plivat krev, nos oblek a kravatu. Očekávání jsou zničena a přikrádá se strach). Samozřejmě je nepopiratelné, že by každý z nás měl být dobrým psychologem a prognostikem, a proto je někdy i naše temná image užitečná. Ne však za všech okolností a za každou cenu! Pravý adept totiž nemá zapotřebí podléhat tlakům zvenčí a přizpůsobovat svůj projev a chování očekáváním druhých lidí. (Vyjma případu, kdy sleduje konkrétní cíle)! Přesto je mnoho pomýlených jedinců, kteří chtějí za každou cenu šokovat okolí svými vyhraněnými názory a výstředním chováním a to i přesto, že je to mnohdy pro ně bezúčelné, ba přímo škodlivé. Tito šarlatáni o sobě často s oblibou tvrdí, že jsou mocnými mágy a že právě oni uctívají zlo v té nejryzejší formě. Ve skutečnosti si však zlo nedokáží ani představit. Svojí moc si pouze nalhávají a nezmění na tom nic ani to, zda podle svého mínění zlo skutečně páchají či nikoli. Vždy budou o krok pozadu! Být zlý není totéž jako být zlým! Kdo tomu však porozumí, vyjma těch osvícených? Diktatura falešného ega musí být zlomena, odmrštěna a jednou pro vždy zničena! Pamatujte, pak už není důležité, jak na vás pohlíží ostatní, ani to, jak byste chtěli v jejích očích vypadat. Satanista je zodpovědný především sám sobě a nemusí před nikým skládat účty, jen sám před sebou!
A nyní si dovolím pohovořit o citu a lásce k druhému člověku, kterou mnozí z těchto ubožáků tak vehementně popírají, což považuji za další neodpustitelný prohřešek a to nejen proti satanské filozofii, nýbrž i lidské přirozenosti. Tím pochopitelně neodsuzuji sexuální radovánky sloužící k uspokojování našeho libida, nicméně si myslím, že k plnohodnotnému a šťastnému životu patří i skutečný cit! Anebo snad chcete dát za pravdu katolickým dogmatikům, kteří tvrdí opak? Cožpak není jedním z nejhorších zločinů křesťanské věrouky démonizování tělesných slastí mezi dvěma lidmi a jejich následné odtržení od citu, jenž je všeobecně známý pod pojmem láska? „TĚLESNÉ SPOJENÍ MEZI MUŽEM A ŽENOU JE BOHAPUSTÝM HŘÍCHEM A NEMŮŽE Z NĚHO VZEJÍT NIC, KROMĚ ZLA!“ Tento monstrózní výrok, jenž byl našim pokřesťanštěným předkům promyšleně a účelově vtloukán do hlav od doby jejich narození po celý život, si nyní i my sami, ať už jsme si toho vědomi či nikoli, neseme zafixovaný kdesi hluboko ve svém nevědomí. A já shledávám nanejvýš důležitým se tohoto břemene jednou pro vždy zbavit! Po staletí byli lidé pronásledováni církví za vše, co bylo člověku příjemné a tedy i přirozené. Málokdo si dnes plně uvědomuje, s jakým úsilím byla církví potírána touha, jež podněcovala cit a náklonnost k druhému člověku. Teď, když byla církevní moc zlomena díky vlivu zdravého rozumu, by se mohlo zdát, že nám již žádné nebezpečí nehrozí, opak je však pravdou! Je sice nezvratnou skutečností, že i navzdory falešné morálce dnešní moderní svět přímo překypuje nespoutanou sexuální svobodou. Což je sice zcela v pořádku, ovšem až na jednu základní skutečnost a to, že citovost s láskou se z milostného aktu většinou kamsi vytratili. Tyto ušlechtilé a mocné city byly zatlačeny jaksi do pozadí, aby je lidé nahradili pokryteckou lačností, nenasytností a chtivostí. Z pohlavního aktu, jenž je ve své prvotní podstatě veskrze mocným magickým nástrojem, se tak stal pro příslušníky lidské chátry jen jakýsi zdroj pokleslé a zvrácené zábavy, jejíž motto by se dalo charakterizovat větou: „Kdo s kým, jak často a co za to?“ Jsem přesvědčen, že díky násilnému oddělování citů od tělesných potřeb člověka, žije mezi námi mnoho těch, kteří již nejsou opravdové lásky schopni, o lidech trpícími nejrůznějšími komplexy ani nemluvě. Není žádným velkým tajemstvím, že průměrní tohoto světa stojí mimo kruh poznání, a proto nejsou sto správně rozlišit své pocity, natož jim porozumět. Tak jak by mohli prosazovat svoji pravou vůli! Co ale ten zbytek? A já se vás teď ptám, jak je možné, že i mezi námi se najdou adepti, kteří mají panickou hrůzu, že by měli odhalit své skutečné nitro a dát tak veřejně najevo své pocity.
Mí drazí a mému srdci blízcí vyznavači přímé životní cesty, jsem si dobře vědom toho, že slzy či láskyplná slova jsou průměrnými tohoto světa většinou považovány za projev slabosti a změkčilosti. To však není pádný důvod k přetvářce a předstírání. Jen naprostý pitomec považuje projev upřímného soucitu a lidskosti za vaši slabost a jen hlupák a zbabělec by se za ni styděl, a proto věřte mým slovům, ti z vás, kteří již dosáhli hlubšího poznání sebe sama, mohou bez obav žít a jednat podle pokynů své přirozenosti a nemusí se zabývat tím, jak to jejich okolí přijme. Čím upřímnější a přirozenější bude váš projev, tím jasněji bude zářit vaše hvězda pro všechny, kteří dosáhli stejné nebo vyšší úrovně poznání. Jedině tak se stane vaše pravá vůle majákem všem, kteří kráčí tak jako vy cestou seberealizace! Nedovolte nikomu ani vašemu falešnému egu, aby nad vámi zvítězil díky své zvrhlosti a perverzitě. Vždy mějte na paměti slova velkého mága a hermetika J. Kefera: Rozkoš má být ctností. Je otázka, z čeho se radujeme. Normální člověk z davu se raduje z nepořádku, ze zvrhlosti a neladu. My se máme radovat z pořádku, řádu a tato rozkoš, nejen že je povolená, ale je také velmi vysokou ctností.
Tau-Paulus (fráter Archechempe)
 

Novopohanství a satanismu
Je na čase, abych se vyjádřil k ožehavému tématu spojení pohanství a satanismu. V následujícím textu vyjádřím svůj postoj k této záležitosti, a pokud v něm zazní ostré formulace, můj pravidelný čtenář ví, že je to můj styl, čtenáře náhodného na to předem upozorňuji…
Takže pohanství a SATANISMUS. Existují dva (zdá se, že v této záležitosti nesmiřitelné) tábory: (Novo)pohané, kteří satanismus zásadně ODMÍTAJÍ a pohoršuje je jakékoli spojení pohanství a satanismu, byť by šlo jen o odkaz na webové stránce. A pak jsou tu pohané, kteří s tím nemají sebemenší problém a přijímají satanismus prostě jako jeden z možných světonázorů, které jsou pohanům k dispozici. 
První skupina se snaží emotivními apely (naštěstí je to jediná zbraň, kterou reálně disponují!) docílit toho, aby si zlotřilec, který spojuje pohanství a satanismus, v záchvatu psychické autocenzury, vybral jedno nebo druhé a nedělal nadále pohanství ostudu.
Druhá skupina to buď ignoruje nebo se snaží vysvětlit, že spojení pohanství a satanismu není žádný problém, protože k sobě mají v mnohém blízko a mohou se vzájemně obohacovat (což se mimochodem podle mých zpráv skutečně děje). A třeba také na to, že některé pohanské skupiny (například extrémnější Ásatrú) vykazují, na rozdíl od satanistů, opravdu podezřelé aktivity.
Načež se od první skupiny dozvídáme něco ve smyslu: Já vím, že LaVeyovský satanismus (nebo satanismus, který provozuje První Česko-Slovenský Chrám Církve Satanovy) je vlastně v pořádku, ale problém spočívá v tom, že satanismus má špatné jméno. Co si o nás lidé pomyslí, když zjistí, že máme údajně něco společného se satanisty! HRŮZA POMYSLET!
No, a přesně o to tady jde. Vůbec nejde o hodnoty, nejde o "spiritualitu", nejde o bohy, jde o image. Jde o to, co si lidé pomyslí… A „chraň bozi“, aby si náhodou nepomysleli něco špatného!
Dobře. Rozumím tomu. Kdysi jsem byl také spoután fantaziemi o tom, co by mohlo být, kdybych něco udělal. Rozumím tomu, ale nesouhlasím s tím. Uznávám, že souvislost se satanismem skutečně může v očích neznalých vrhnout na novopohanství špatné světlo (mimochodem: typičtí bigotní křesťané budou novopohany považovat za satanisty vždy – a to bez ohledu na jakoukoli, byť i tu "nejbělejší", sebeprezentaci!), souhlasím dokonce s tvrzením, že to může někoho od novopohanské cesty životem odradit, ale v prvé řadě přiznávám každému plné právo praktikovat a propagovat (v mezích zákona) jakoukoli životní filosofii. Toto právo je u novopohanství obzvlášť důležité, protože pohanství jako fenomén žádnou životní filosofií nedisponuje. Kdybychom se vrátili (v rámci pokusu o rekonstrukci) ke světonázoru našich před křesťanských předků, věřili bychom, že musíme své bohy pořádně nakrmit krví obětí – zvířecích a někdy i lidských. Že není od věci zabudovat do základů domu obětované dítě. V případě kultu Bohyně tu máme rituální oběti posvátných králů atd. Toto jsou, dámy a pánové, naše pohanské kořeny! Oproti nim je LaVeyovsky orientovaný satanismus (a s jiným typem satanismu se zdejší pohané nespojují) se svým odmítáním jakýchkoli zvířecích obětí (o lidských či dokonce dětských ani nemluvě!) a se svým důrazem na hodnotu života a pozemských radostí zcela civilizovanou záležitostí! Po pravdě řečeno se LaVeyovský satanismus jako životní filosofie pohana přímo nabízí! Zdůrazňuje to, co bylo důležité i pro naše předky – především primát tohoto světa nad světem oním, důraz na materiální zisk v souvislosti s rituály, spojení se zemí, vyvýšení tělesných radostí a emocionálního uspokojení, právo milovat ty, kdo si to zaslouží a nenávidět své nepřátele, právo se bránit, místo nastavení druhé tváře, právo být pyšný na své úspěchy a nepodlézat božstvům pod tíhou pocitu viny… Satanismus odhaluje pokrytectví takzvaného "duchovna", především křesťanského, a proto se nazývá satanismem – protože jde proti svatouškovskému proudu. Satan je Odpůrce, Žalobce. Satan je také esencí Života, který se brání éterným okovům "duchovních" věrouk. A samozřejmě provokuje. Proto je název satanismus pro životní filosofii prezentovanou (například) Nietzschem a LaVeyem více než vhodný. Nevidím sebemenší důvod, proč by si tuto životní filosofii současný pohan nemohl vzít za svou – a pokud tak učiní, proč by ji neměl nazývat jejím pravým jménem! A nechoďte mi sem s nesmysly typu, že se občas najde psychopat či skupinka psychopatů, zaštiťující se Satanem poté, co zneuctí hřbitov či dokonce někoho zabije. Srovnejte to s počtem škod a mrtvých ve jménu božím a mlčte!
To ovšem neznamená, že by byl volbou jedinou. Pohan může vzít za svou třeba životní filosofii wiccanskou, hlásit se k rozvernému diskordiánství, "esotericky" se "produchovnit" ve stylu New-age či esoterního křesťanství nebo se třeba inspirovat východem a zkombinovat víru v bohy s hinduisticky pojatou etikou oddanosti (bhaktimárga)... Fantazii se meze nekladou – každému, co jeho jest! Bylo by nemístné a nepatřičné, kdybych svou vlastní životní filosofii vystavil na piedestal jako jedinou správnou pohanskou cestu.
Toto právo svobodně volit a propagovat životní filosofii u mě stojí mnohem výše, než chimérická obava o image pohanství. Novopohanství bývá povětšinou prezentováno jako obecný pojem pro mnoho různých směrů a přístupů. Pokud tomu tak je, pak pokusy ostrakizovat ty, kteří se nechávají inspirovat satanismem, se satanisty spolupracují nebo přijímají satanistickou životní filosofii, tuto ideu zjevně popírají! Svoboda volby stojí mnohem výše než image a proto – ať si lidé pomyslí, co chtějí – říkám:
Já, Jaroslav A. Polák známý též jako Kojot, vzývám pohanské bohy a současně jsem satanista. A jsem na to patřičně hrdý!
Jaroslav A. Polák

Symbolika satanského kříže
Na stránkách Prvního Česko-Slovenského Chrámu Církve Satanovy se dočteme, že „v případě obráceného kříže se jedná mimo jiné i o odmítnutí všech křesťanských hodnot, které potlačují lidskou přirozenost“. To jistě není od věci, ale tvrdím, že v případě obráceného kříže se jedná o mnohem víc než to. Co všechno nám tento mocný symbol vlastně sděluje? Než se pustíme do tance symbolů, je nutno poznamenat, že kromě satanského existuje i křesťanský obrácený kříž – kříž svatého Petra. V ikonografii je od toho satanského k nerozeznání. „Kříž svatého Petra (převrácený kříž) je kříž symbolizující svatého Petra a přeneseně papežský úřad. Symbol vychází z legendy o Petrově smrti – byl odsouzen k smrti ukřižováním, ale protože smrt, která by byla stejná, jakou zemřel Kristus, považoval za nezaslouženou poctu, byl na vlastní žádost ukřižován hlavou dolů“ (Wikipedia). Tento kříž je symbolem pokory a mučednictví. Ale jsou to opravdu dva identické kříže? Nejsou. Petrův kříž není ve své podstatě obráceným křížem, nýbrž obráceným krucifixem (tedy spodobněním ukřižovaného). Krucifix, lhostejno zda obrácený či nikoli, je vždy symbolem utrpení. V tomto smyslu je symbolika satanského kříže, jak uvidíme, zcela protikladná.
Opusťme však nyní kontroverzní katolický Petrův kříž a věnujme se již jen kříži satanskému. Ten totiž není jen pouhým obrácením takových či onakých hodnot, je to ze země zrozený meč ducha mířící k nebi.
Jako takový je symbolem magické vůle, ztopořeným falem Bafometa chvějícím se touhou oplodnit sterilní nebe. Je koncentrovanou silou živoucího Chaosu i symbolem nezdolného lidského ducha, který nehodlá sklonit hlavu, ale volá do zbraně. Pohlédneme-li na klasický kříž touto optikou, vidíme meč penetrující Zemi, je to falus oplodňující Matku zemi Duchem. Proto se v křesťanském krédu dozvídáme, že Kristus "sestoupil do pekel", rozuměj do Podsvětí, do plodných útrob Země. V tomto smyslu je obrácený kříž perverzní – chápeme-li totiž nebe tradičně jako mužský princip, pak je falus satanského kříže pokusem znásilnit mužský element, elementem androgynním (Bafometem). Jde vlastně o pokus o homosexuální styk, či dokonce o homosexuální znásilnění Nebe!
Ach, jaká rozkoš: Vyjebat s pánem Bohem!
Existuje známý mýtus, který se toho týká:
"Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: "Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme." Cihly měly místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: "Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi."
I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, kterou synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: "Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli."
I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města.
Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po cele zemi." (Gn. 11:1-9)
Opět tu máme mocný falický symbol namířený vůči nebesům, symbol, který dokonale koresponduje se symbolikou satanského kříže. Jméno toho symbolu bylo Bab-ili, Brána boží (ten "zmatek" je hebrejská slovní hříčka). Všimněme si, nakolik je tato cesta účinná. Hospodin se stavitelů věže zjevně obává: "A toto je teprve začátek jejich díla." (!) Uplatňuje tedy svou moc a zasahuje na úrovni komunikace (což mimo jiné ukazuje, jak mocným nástrojem mezilidská komunikace je). V tomto mýtu se dozvídáme, že lidský potenciál může dosáhnout k nebesům, že lidský duch nemá zapotřebí ustupovat "od ničeho, co si usmyslí provést." A také se dozvídáme, že klíčem je odvaha a spolupráce. Vzhledem k tomu, že dnes lidé komunikují více než kdy předtím a jazykové bariéry nejsou tak neprostupné jako v minulosti, je možné, že stavba nové babylónské věže je přede dveřmi…
Co to pro nás znamená? Máme pozvednout meč satanského kříže či se v mystickém pohroužení pokorně sklonit před křížem křesťanským? Stavět babylónské věže nebo akceptovat daný úděl? Nebo snad hledat něco jako střední cestu? Odpověď se skrývá v každém lidském srdci, nelze za nikoho rozhodovat.
To, jak kříž vypadá, závisí konec konců především na tom, odkud se na něj díváme…
 

Temná strana slunce
"Tento dětský Horus je dvojný, dva v jednom.
Horus a Harpokratés jsou jedno a jsou také jedno
se Setem či Apophisem, zhoubcem Osiridovým.
Je to zničení principu smrti, skrze co se zrodili."1
Aleister Crowley, The Equinox of the Gods (s. 134)
To, co je nad Abyssem spojeno, se v projeveném světě rozpadá na protiklady. Z pohledu projeveného světa můžeme takto uvažovat i o vládcích jednotlivých aeonů. Každý projevený princip má svou odvrácenou stranu, svůj Stín. Zdá se, že Stínem minulého i současného aeonu je (ale jen částečně) tentýž princip, tatáž entita, známá jako Seth (Sutech, Set), bratr a vrah Osiridův.
V minulém aeonu byl Osiris (Usírev, Usir), Umírající bůh, tou „světlou" stranou – trpícím Kristem, obětující se láskou – včetně lásky k nepřátelům. Stranou odvrácenou byl Seth, Zabíjející bůh, násilný a nemilosrdný, toužící po moci (uchvatitel trůnu). Zdůrazňuji, že to, co je v projeveném světě protikladem, je ve světě nejvyšším syntézou. Proto můžeme prohlásit, že vládcem minulého aeonu byl Osiris – Seth. Stínový aspekt Umírajícího boha se projevoval naprosto bezprostředně a vlastně zcela nezáludně. Ve jménu „boha lásky" byly vykonány nesčetné násilnosti – křížové výpravy, čarodějnické procesy, pogromy… Zvláště u čarodějnických procesů bych se rád zastavil jako u typické ukázky snahy o potlačení Stínu. Stín – tedy Setha – ovšem nebylo možné porazit, neboť byl v tomto aeonu Zabíjejícím bohem a tedy vlastně fungoval jako nevyhnutelný raison d'être Umírajícího boha (a obráceně). To se ale s příchodem aeonu Horova změnilo.
Horus (Hór), syn Osiridův, mstí svého otce, bojuje se svým strýcem, poráží jej a vyhání do Pouště. Ze Zabíjejícího boha se tak stává Zapuzený bůh: bůh poražený, bůh vyhnanství, nikoli však bůh zabitý! V poušti Abyssu, ve světě nezřetelných tvarů, se objevuje vědomí zcela zřetelné a vyhraněné. A nalézá nové přátele… Stínová povaha Sethova se mění, stává se odvrácenou stranou Slunce – Hora a aktivizuje beztvaré hrůzy Propasti. Zatímco v minulém aeonu byl aktivní složkou dvojice Osiris – Seth, nyní se stává složkou pasivní, tedy tím, kdo působí zprostředkovaně. Vědomí Toho za, „the Beyond" Lovecraftových vizí, je vědomím toho, co Seth posílá ze své Pouště, ze svého vyhnanství. Stínem Horovým tak není násilnický Seth minulého aeonu, ale spíše Beztvaré hrůzy noci, symbolizované zosobněním Chaosu, z temných mlh stvoření (klifot) zformovaným hadem Apopem (Týfónem; někteří autoři používají pořečtěné jméno Apophis), které jsou Sethem aktivovány. Horův Stín by tedy bylo možné pojmenovat jako Seth-Apop.
Toto patrně velmi intenzivně vnímal Kenneth Grant, ale nedokázal to správně interpretovat. Vědomí Daat je vědomí rovnováhy, vědomí nutnosti existence Horova protikladu v projeveném světě. V tomto smyslu lze Daat porozumět jako garantu syntézy dvojice Horus – Seth-Apop ve světě nad Abyssem.
Když Slunce zapadá, Seth otevírá brány Pouště a Bezejmenní pronikají do projeveného světa snáze a ve větším měřítku než kdy předtím. Již nemusejí být voláni šílenými mágy – naopak oni sami lákají mágy k sobě. Nikdy v minulosti nebyla fascinace Temnotou tak zjevná. Když paprsky slunce pohasnou, Ti druzí bohové přicházejí, když Slunce opět vyjde, rozplývají se jako ranní mlhy.
Zapomeňme ale na hluboce zakořeněnou dualitu a nesnažme se přiklonit ke kterékoli straně, byť by nás lákala sebevíc: Vždyť Seth a Beztvaré hrůzy Noci jsou nyní raison d'être Hórův; a teprve porozumíme-li Temné straně stejně jako té Světlé, porozumíme v plnosti Vládci našeho věku…
1)Orig. This child Horus is a twin, two in one. Horus and Harpocrates are one, and they are also one with Set or Apophis, the destroyer of Osiris. It is by destruction of the principle of death that they are born."
2)Z úvodní citace není jasné, zda je Crowley zaměňuje či ztotožňuje. V každém případě to ale byly ve starém Egyptě dvě jasně oddělené a odlišné entity. Seth byl bohem-protivníkem Hora, Apop hadem temnot a chaosu a protivníkem Rea.
 

Halloween podle satanistů
Lidové noviny - 31. října 2007
Čeští vyznavači Satana by uvítali, kdyby společnost vzala jejich víru jako přijatelný druh duchovního konání.
Drastické obřady, při kterých hynou zvířata a někdy i lidé - takovou představu má většina z nás o satanistických rituálech. Stálo by za to ji poopravit. Satanisté – alespoň ti čeští a moravští – nepořádají žádné krvavé orgie. Neobětují lidi ani zvířata. Oděni do rituálních rouch svolávají magickými formulemi požehnaní božstev. Působí spíš kuriózně než nebezpečně.
Egregor Bafometa v akci
V noci ze dneška na zítřek budou tuzemští satanisté slavit v Praze Halloween. Neveřejně, v přírodě. Pokud by byl rituál, konaný na jednom kopci na okraji hlavního města veřejný, spatřil by divák několik desítek satanistů v černých rituálních rouchách s kápí (jen asistenti kněze budou v červeném), kterak pracují s energií božstev – po satanisticku: s egregorem Bafometa. Cíl? Získat požehnání Bafometa a umožnit síle z astrální roviny kontakt s naší hrubohmotnou rovinou. Aby se kontakt podařil, přečte kněz zvláštní pětistránkový text a účastníci na to odpoví provoláním v uranské barbarštině (uměle vytvořeném jazyce). Dostanou se přitom zřejmě do menšího transu. Magičnost obřadu zvýší rituální nástroje: magický meč, magická dýka a magická hůlka. Úkony s nimi provede kněz. Jeden z jeho asistentů se postará o obsluhu gongu, druhý bude podávat knězi pomůcky a svítit pochodní. Všichni účastníci se napijí z kalicha. Čeho? „Bude to vhodně zvolený nápoj lahodící patru, může být i alkoholický, většinou to bývá víno,“ říká satanista Pavel Brndiar, člen Rady třinácti, která dnes řídí české a moravské satanisty. Že by se shromáždění mohli opít, Brndiar nepřipouští. „Jsou to profesionálové,“ dodává muž, který jako kněz povede dnešní zhruba hodinový rituál.
Rituální vraždy? Ani náhodou!
Podle Brndiara nepřipadají oběti zvířat a lidí u satanistů vůbec v úvahu. „Náš Templ se zásadně distancuje od vražd ve jménu Satana, od rituálního zabíjení lidí i zvířat“, prohlašuje. „Naším Templem“ přitom myslí První Česko-Slovenský Chrám Církve Satanovy, což je nový název pro někdejší Církev Satanovu. „Pokud takové zabíjení někdo někdy prováděl, nebyl to satanista a satanismu vůbec neporozuměl,“ tvrdí rezolutně dvaatřicetiletý Pavel Brndiar. Zatímco v devadesátých letech byli satanisté v České republice sdruženi na volnější bázi, dnes má jejich organizace poměrně jasné kontury. „První Česko-Slovenský Chrám Církve Satanovy zpřísnil přijímání nových členů. Dříve nás byly stovky, dnes nás jsou desítky. Eliminovali se lidé, kteří neměli o věc vážný zájem. Stávající členové zájem mají,“ vysvětluje Brndiar rozdíl mezi současností a devadesátými lety, kdy zdejší satanisty vedl kapelník skupiny Root Jiří Valtr. Určitý posun v životě satanistů je cítit i z Brndiarova sdělení, že „LaVey je překonaný“. Zakladatel Církve Satanovy (založena 1966), autor Satanské bible (1969; česky 1991) a výstředním způsobem života proslulý Američan Anton Szandor LaVey, patří totiž mezi hlavní figury celosvětového satanismu. Shodou okolností tento týden v pondělí uběhlo deset let od jeho smrti. Satanisté v Čechách a na Moravě to přešli skoro bez povšimnutí. Pokud LaVeyovo výročí někdo vzpomněl, pak jen soukromě zapálením svíčky a „minutou ticha“.
Důraz na magickou praxi
„Dnes jdeme českou cestou, vytváříme vlastní tradice,“ pojmenovává změnu Pavel Brndiar. V čem tkví česká cesta? „Důraz klademe na magickou a duchovní praxi. Každý druhý člen má v bytě svatyni. Důležitá je pro nás mystika satanismu,“ upřesňuje Brndiar, který vidí smysl satanismu především v sebezdokonalování jednotlivce. Satan přitom pro Brndiara není nikým negativním. „Je to něco pozitivního, symbol pokroku, neztotožňuji ho se zlem,“ vyjmenovává poněkud překvapivě. A když ještě dodá, že je „v podstatě věřící“, že si váží poctivých křesťanů, že Boha hledá v sobě a z různých náboženských směrů se snaží brát to, co je pro něho dobré, člověk by zapochyboval, zda opravdu mluví se satanistou.
Násilný satanismus je okrajový
„Satanismus je velmi různorodý a pana Brndiara a První Česko-Slovenský Chrám Církve Satanovy do tohoto pojmu zcela jistě lze zahrnout. Dokonce bych řekl, že tato verze je pro satanismus velmi typická, zatímco násilný, krvavý satanismus je okrajový,“ ujišťuje religionista Zdeněk Vojtíšek. Je možné deset let po LaVeyově smrti mluvit o nové větvi českého satanismu, která je vstřícnější k jiným duchovním směrům? „Po smrti Antona Szandora LaVeye se jeho volně organizovaná Církev Satanova ještě více rozvolnila a některé národní organizace – stejně jako ta česká – toto mezinárodní společenství opustily. Tím ale nepřestaly z LaVeye vycházet – i První ČeskoSlovenský Chrám Církve Satanovy je laveyovský, je například podobně protestní, elitářský či individualistický a podobně jako LaVey odmítá rituální násilí. V něčem je ale jiný: LaVey byl především exhibicionista a své rituály chápal jako účinné spíše psychoterapeuticky, kdežto čeští satanisté – zdá se mi – berou náboženský, magický rozměr obřadů daleko vážněji. Připadají mi také odpovědnější a ne tak křečovitě protikřesťanští,“ míní Zdeněk Vojtíšek. Zároveň ale doplňuje, že čeští satanisté jsou velmi individualističtí a že to, co platí pro Pavla Brndiara, nemusí platit pro všechny ostatní příslušníky této satanistické skupiny.
Různé druhy vzpoury
Domácí satanistickou scénu vidí jako „rozplizlou a doktrinálně nevymezitelnou“ i odborník na sekty a nové náboženské směry Prokop Remeš. „Démonizace satanistů se mi nelíbí, ani bagatelizovat to ale nechci,“ uvádí Remeš, který stoupence Satana považuje za egoteisty. „Mám přitom za to, že se tam natahují psychotické osobnosti. Brndiarův satanismus je ale nezhoubný. Brndiar na mě působí autenticky, sympaticky, satanismus vnímá jako formu přírodního náboženství,“ soudí Prokop Remeš. Dodává ale zároveň, že Brndiar má mezi českými satanisty tvrdé oponenty. Sám Brndiar to však nevidí tak ostře. „Rozpory jsou v detailech. Většinu názorů se mnou ostatní satanisté sdílejí,“ ujišťuje. Kam se čeští satanisté budou ubírat v budoucnosti, nikdo nedokáže předpovědět. Podle Remeše půjde o případné posuny v jejich pojetí vzpoury. „Satanista se musí bouřit. Osmdesát procent satanistů se bouří proti establishmentu, těžko říci, proti čemu se budou bouřit příští vyznavači Satana“, říká Remeš.
Liturgické nasazení
Sami satanisté by v nejbližší budoucnosti u nás rádi očistili satanismus od „mediálních nánosů“. Podle Brndiara by taky byli rádi, kdyby společnost přijala satanismus jako „přijatelnou variantu duchovního a magického konání“. Rychlá změna ale asi nenastane. I kdyby lidi přestali vidět v satanistech násilníky, nepřestanou je brát jako kuriozitu, která spíše pobaví, než vážně zaujme. Dobrou dílčí inspiraci však čeští satanisté nabízejí už nyní. Ihned po oslavě Halloweenu se pustí do přípravy rituálu na Valpružinu noc (noc z 30. 4. na 1. 5.). Půl roku budou vypiplávat detaily obřadu. Takové „liturgické nasazení“ jim mohou křesťanské církve závidět.
Bob Fliedr, komentátor LN
 

Praxe satanské filozofie
„Zrušeny jsou všechny rituály, všechny ordálie, všechna slova a znamení“ (Kniha Zákona)
Hlavní tezí satanské filozofie je rozvoj osobnosti. To je myslím nepopíratelné. Je mnoho těch, kdo tuto ideu doslova naplňují, ovšem jsou i tací, kteří se skrývají jen za slova. Skutečnost je totiž taková, že satanská filozofie často přitahuje mnohé fantasty, šílence a životní ztroskotance, kteří se snaží své neúspěchy v životě a své komplexy kompenzovat. Slovními spojeními  typu „Pravý satanista“, „Skutečný satanismus“ se snaží vyvolávat dojem zasvěcenosti a vlastní důležitosti. Vždycky, když tyto věty pročítám, usmívám se. Existuje něco jako pravý satanismus? Např. podle Kanta je objektivní svět chaosem, do kterého vnáší pořádek výhradně lidský způsob vnímání a prožívání. Uspořádání světa je tedy výhradně subjektivní záležitostí. Jedině díky shodným apriorním formám docházíme k intersubjektivním shodám. Z tohoto pohledu je tedy výraz „pravý satanista“ či „pravý satanismus“ zcela mimo mísu.  Snažme se ignorovat nebo neposlouchat rady či kritiku od člověka, který:
1.     Není úspěšnější, nebo alespoň stejně úspěšný jako vy.
2.     Není finančně zajištěný.
3.     Není tím, kým v budoucnosti chcete být vy.
4.     Nevede úspěšný partnerský nebo milostný život.
5.     V reálném životě dokázal méně než vy. ( více viz. Jozef Karika „Zóny Stínu“)
Karika též uvádí….  Nejvíce těchto individuí je koncentrováno na internetových diskusních fórech, kde usilují mentorsky vystupovat jako „autority magie“. Jejich jednoduchým a spolehlivým identifikačním znamením je každodenní nebo nadměrně časté přispívání do fóra (autentický mág tímto způsobem energií nemrhá, nebo tak činí jen velmi občasně), snaha a autoritativní vyjadřování se k jakémukoliv tématu a velice omezená (často výhradně teoretická) znalost problematiky, čerpaná zpravidla z jediného nebo z několika málo sekundárních pramenů. Příznačná je též jejich snaha pomlouvat nebo shazovat ty, kteří na poli magie i života (na rozdíl od nich) něčeho skutečně dosáhli.“ Nutno dodat že citovaný výrok se vztahuje i na oblast satanské filozofie.
Dle našeho názoru nejsou rituály satanské magie omezeny jen na uctívání Satana v jakékoli formě, ale naopak satanista si může zvolit takovou formu uctívání, jaká je mu nejbližší, nebo si nemusí zvolit žádnou. „Když ke mně hovoří nějaký hlas, že je to hlas anděla, rozhodnu já sám“ (Sartre). Dle chaos-magiků se bytost člověka v Novém Aeonu nachází ve stavu opuštěnosti. Není žádné vyšší instance jako je Bůh, či „duchovní bytosti“ na které by se dalo odvolat. Pokud si tedy satanista zvolí ke svým rituálům bytosti Necronomiconu, nebo jakékoli jiné božstvo, je to jeho věc.  Je tedy magie součást satanismu nebo není? To je na rozhodnutí každého satanisty.  Domníváme se totiž, že lidské já není statické, ale že se neustále mění.  Takže pokud si někdo přisvojuje právo hovořit o sobě jako o jediném pravém, je na omylu.
První Česko-Slovenský Chrám Církve Satanovy netvrdí, že je jediným pravým sdružením satanistů.  Plně akceptujeme názor jednotlivých satanistů, kteří necítí potřebu někde se sdružovat.  Akceptujeme ego každého jednotlivce.  Proto plně nechápeme nekonstruktivní kritiku z řad internetových „satanistů.“ Též bychom chtěli zdůraznit, že i hodnosti, které jsou naším chrámem  prezentované, mají pouze symbolický význam a ukazují postoj toho kterého jednotlivce v daném životním období. Každý jedinec se neustále názorově vyvíjí.
Stejně tak i satanská filozofie se vyvíjí a to co platí dnes, může být zítra úplně jinak.  IO Chaos….
Fráter Pluto
 

Úvaha o egoismu
Kdo z vás se někdy pokusil přemýšlet nad pravým významem slov? Dnešní svět a lidé v něm se vyznačují právě tím, že neznají pravý význam slov. To co říkají, jsou často pouhé fráze bez vlastní myšlenky. Pravda slova dokáže být často velmi zrádná. Např. když řeknu, že jsem vypil půl hrnku, mohou se najít jedinci, kteří skutečně uvěří, že jsem svou magickou silou hrnek rozpustil a pak jej s velkou chutí vypil, tak bych mohl pokračovat dál. Zkusme se tedy zastavit nad pravým významem slova EGOISMUS. Za egoistu je v naší společnosti považován člověk, který jde za svým cílem a nestará se, jak se rádo říká o druhé. Ve slovníku cizích slov stojí doslova, že je to sobec. Prostě jedinec, který se stará sám o sebe. Je to přirozené starat se sám o sebe? Je přirozené být sebevědomým? Pokud si člověk dělá, co chce, nenechá se ovlivňovat druhými a na všechno má svůj vlastní názor, prostě se chová podle svých vlastních představ, nejde dle mého názoru o projev sobectví, nýbrž o zářný projev samostatnosti. Velcí mudrcové mnohokrát opakovali: „Pokud vám není jasná představa, kde končí přirozené požadavky a začíná sobectví, poučte se z přírody“. Všude kolem uvidíte boj o místo, o potravu, o partnera. Není nic neobvyklého, že rychlejší a silnější vítězí nad slabším a pomalejším. Každý organismus se snaží, jak nejlépe umí, udržet si život a přivést na svět potomky a při tom každý představuje pro ostatní článek nikdy nekončícího potravinového řetězce. Ale zpět k sobectví. Kdo je tedy sobec? Ten, který nutí ostatní lidi, aby se chovali podle jeho představ a podle pravidel, které pro ně sám vymyslel a tím zasahuje do jejich osudů. Takoví lidé bývají často nemocní, protože jejich postoj a jednání je podmíněno duševní disharmonií. Jak se mohou vyléčit? Zní to velmi paradoxně. Takový člověk by se musel začít starat hlavně sám o sebe.
Takže kdo je tedy větším egoistou? Pomatenec, který se snaží páchat dobro, jak jen to jde? Nebo jedinec, který je naladěný na rytmus přírody a stará se o své přirozené potřeby? Stejně jako filozof Nietzsche, „žádám o přehodnocení všech hodnot“.
Fráter Pluto
 

Ukázka z Knihy lží a nenávisti od Big Bosse
Výňatek ze třetí kapitoly z Knihy Lží a Nenávisti, který pojednává o  
lžích… je bez výkladu, jsou to pouze traktáty, jejichž výklad je součástí  
druhé poloviny Knihy.
 
~  L Ž I ?  ~
(Člověk - jedinec) 
I. 
Skromnost je přetvářka. Lidé, kteří mají plná ústa pokory, lásky k bližnímu,  
altruismu a oddanosti k jiným, jsou obyčejní žvanilové a těmito idiomy  
chtějí zase jenom získat kus moci a slávy, jako vždy pouze pro sebe. 
II. 
Stud, slovo, které bylo vsugerováno masám, je zneužíván k potlačení lidské  
přirozenosti a toto potlačení má zase jenom jeden smysl - ovládnutí slabších  
jedinců, kterých je většina. 
III. 
Z nedostatku vlastní sebeúcty si člověk vymyslel bohy, klaní se jim,  
ponižuje se před nimi, přináší jim stupidní oběti a dělá vše pro to, aby sám  
sobě dokázal, jak je bezvýznamný a zbytečný. Žádá bohy o odpuštění, aniž by  
sám věděl proč. 
IV. 
Opakem lži je (anebo by měla být) pravda. Problém pravdy ovšem spočívá v  
tom, že člověk stále a nepřetržitě lže. Vždy a za všech okolností. Všem i  
sobě. Slovo pravda je tudíž naprosto zbytečné a již dávno se stalo lží.  
Pravda již neexistuje. Existovala vůbec někdy? 
V.
Lež se stala pravdou. Lež se stala výsostným poznávacím znamením člověka.  
Kdo lže nejvíce a nejlépe, ten se stává nejmocnějším mezi lháři. Postavení  
člověka ve společnosti je tedy přímo úměrné jeho umění lhát. Povinností  
všech rodičů proto je, vychovat ze svých potomků ty nejschopnější lháře,  
jestliže tito budou chtít ve svém životě dosáhnout významnějšího postavení.  
Dopad této výchovy ovšem poznají rodiče na sklonku života, když jsou  
nemilosrdně odstraněni ze života svých potomků. 
VI. 
Narození je první lží, smrt je první a poslední pravdou. 
Jenže pokud pravda neexistuje, má lež volné pole působnosti. 
Žijeme tedy vůbec? 



Partnerství a magie


Co to ta magie vlastně je? A jak se dá použít v partnerství?
 O tom, co je to partnerství, už většina z vás slyšela. Možná jste dospěli k přesvědčení, že bez správného partnerství nemůžete žít. Nicméně - abyste pochopili, co vlastně to „správné partnerství“ je, musíte se naučit rozumět nejen druhým, ale především sami sobě. A už jsme u psychologie a svým způsobem také u magie, protože psychologie a magie spolu úzce souvisí.
Vždycky, když jsme někde mluvili o tom, že se zabýváme magií, tak se racionálně založení spoluobčané začali kabonit: „Magie, magie, není to něco, co je už dávno překonané? To snad patří do středověku, ne? Nebo snad chcete říct, že i v dnešní době, v době mobilních telefonů, zavirovaných computerů a podnikajících žen, má nějaká zjebaná magie právo na existenci?“
Takže - zapomeňte na to, co jste kdy o magii slyšeli z jiných zdrojů a vězte, že:
Magie je ta nejkomplexnější a nejhlubší psychologie, jakou si dokážete představit, je to znalost vzájemného působení reality a myšlenek, v celé své šíři a košatosti. Ezoterická psychologie, neboli magie, zkoumá souvislost doslova všeho se vším, hledá souvislosti i tam, kde je logická, racionální věda nehledá - tomu se říká analogické souvislosti. Vědec například nebude při svých pokusech přihlížet k tomu, jestli na sobě má vyžehlenou nebo nevyžehlenou košili. Je silně pravděpodobné, že reakci draslíku s vodou stav jeho košile nijak zvlášť neovlivní, pokud ovšem půjde o psychologa, pracujícího s přecitlivělou obsedantní pacientkou, bude situace jiná.

Magie zkoumá vzájemný vliv reality a myšlení. Myšlení má svou racionální a iracionální stránku a vyjadřuje se pomocí slov, obrazů a symbolů, rytmů a melodií a pohybu, od jednoduchých pohybů, až po bojová umění.
Kromě verbálních (slovních) a nonverbálních (mimoslovních) myšlenkových projevů se myšlení projevuje prostřednictvím fantazie, neboli představ. Tyto představy se opět mohou týkat slov, obrazů (vizualizace), rytmů, melodií nebo pohybu.
Magie pracuje s rituály. Rituál je činnost, o které víme, jak začne, jaký bude mít průběh a čím skončí. Například při rituálním sexu, víme dopředu, jaký bude mít průběh a jak dlouho bude trvat. Abychom prostřednictvím rituálu ovlivnili realitu, musíme rituál provést co nejpřesněji. Víme, že pomocí rituálu můžeme něčeho dosáhnout, každý rituál má tedy svou motivaci. Pro partnerský sex to například znamená, že žena má k sexu motivaci, což se u klasického manželského sexu nedá předpokládat. Žena potřebuje mít ke všemu, tedy i k sexu přiřazený cíl, kterého se má dosáhnout. Pokud bylo cílem získat vyhlédnutého muže, funguje sex bezvadně až do hodiny sňatku. Pokud má sex účel přijít do jiného stavu a porodit dítě, funguje bezvadně až do chvíle oplodnění. Potom sex přestává mít pro ženu účel, což všechno samozřejmě probíhá na podvědomé úrovni, ale na vědomé úrovni se to projeví jako nechuť ke všemu, co se sexem souvisí. Normální člověk se potom diví jak to, že doma nemá žádný sex, místo veselého pohlavního styku má frigidní ženu, zatímco v porno filmech vidí ženy, které se v sexu ničemu nevyhýbají. V prostředí, kde se přímo pracuje se sexem, což platí například i pro filmování erotických a pornografických filmů, má sex pro účinkující ženy jasný účel - je to práce, výdělek, cesta ke kariéře, snaha být lepší než ostatní a to všechno dohromady se mění v obrovskou motivaci, takže směle můžete i věřit tomu, když při interview se známou porno hvězdou herečka tvrdí, že si filmování užívala. Důležitá věc je v oblasti sexu pro ženu účel. Na to nesmíte nikdy zapomínat. Jakmile přestane mít sex ještě další význam, kromě toho, že může přinést soukromé potěšení, přestane ženu bavit a zřejmě se to jen tak nespraví.
Rituál, speciálně sexuální rituál, vrací sexu vyšší význam. Už se nesouloží jen tak pro radost (což muži většinou stačí, ale nestačí to ženě), ale souloží se kvůli tomu, aby se splnily podmínky pro uskutečnění odvážných cílů. Soulož se dá provést jako rituál na získání peněz a slávy, nebo na získání zdraví. Tohle pravidlo si dobře zapamatujte, abyste někdy neměli hloupý dojem, že nerozumíte světu.
Jednoduchá rituální činnost je pro logický rozum snadno pochopitelná, například: když se člověk pro lepší koncentraci několikrát zhluboka nadechne a pokřižuje se.
Složitější magické rituály mají podpořit schopnost koncentrace myšlenek, popřípadě využívají jevy jako je synchronismus a analogie.
Už dávno si člověk všiml, že myšlení má jednu zajímavou věc. Když na něco myslím, ale opravdu intenzívně, začne se po čase obsah myšlenek promítat do reality. Čím víc se dokážeme soustředit, koncentrovat na určitou myšlenku, tím větší je pravděpodobnost, že se nám ji podaří převést do praxe.
Synchronismus a analogie je přitahování podobných jevů. Rituálně napodobím lov a příští den skutečně něco ulovím. Jak to funguje ve skutečnosti, nikdo neví, v podstatě nám nebývá, než využít zkušeností a empirie. Pokud něco podobného provozujeme, brzy poznáme, že magické rituály jsou pro život velmi užitečné.
Všechno je totiž o hodně snadnější, než když se jim vyhýbáme nebo dokonce vysmíváme.
Magie je záležitost citů, pocitů a emocí, čili záležitost čistě individuální.
Magie je cesta individualismu, dovíte se základní pokyny, ale experimentovat už musíte sami. Všichni víme, že od rána do večera myslíme na spoustu zbytečností, že se nám hlavou honí myšlenky bez ladu a skladu a že je dost těžké zbavit se nepříjemných a zbytečných myšlenek. Někdy si nemůžeme vzpomenout na něco důležitého a nadáváme na ošidnost paměti, ale vědomě na něco zapomenout je snad ještě těžší. Zkuste teď na chvíli nemyslet na tento článek, který máte právě rozečtený. Nejde to? Ono by to šlo, kdybyste se dokázali rychle soustředit na něco jiného. Kdyby vás právě teď někdo začal ohrožovat nožem, třeba psychopatická partnerka, tak na tento článek na chvíli zapomenete, ani nebudete vědět jak. Všechno je otázka priorit, jak říkávají politici, když na něco nechtějí odpovědět.
Nicméně, ještě opakujeme, že umění koncentrace je základem umění kreativně používat své myšlení.
Synchronismus znamená souběžnost dvou náhodných jevů. Napadne vás nějaká melodie, zapnete rádio a zrovna ji tam hrají - synchronismus.
Analogie znamená podobnost - šaman se převlékne za zlého démona nemoci a potom pomocí tanečních kreací předvádí, jak slábne a nakonec v křečích umírá. Protože se podobné jevy přitahují a posilují, docílí tak uzdravení svého pacienta.
Magie se snaží využívat synchronismu a analogie ve všech rituálech.
A jak je to s černou magií, když se snažíme někoho ovlivnit?
Pokud se snažíme někoho pomocí rituálů ovlivnit, platí pravidlo, že dotyčný o tom nemusí vědět, dokonce je lepší, když o tom neví. To platí i pro léčebné postupy. Mnohokrát se setkáte s tvrzením, že magie, podobně jako hypnóza používá k uskutečnění svých cílů především sugesci a víru. Člověk, který zpravidla o magii neví vůbec nic, se usměje, mávne rukou a řekne: „Víra tvá tě uzdravila,“ a tím pro něho končí vysvětlení, jakým způsobem magie pracuje. Jasně, když budu věřit, že se uzdravím, tak se uzdravím, jak jednoduché. V praxi to tak bohužel nefunguje. Jednou se dělal hodně zajímavý pokus, při němž se vybrali čtyři pacienti s těžkou artrózou kolena, kteří šli na operaci. Dva z nich byli operováni normálním způsobem, u dvou se operace pouze předstírala. Dostali normální narkózu, chirurg provedl malý řez do kůže, ale to bylo z operativního hlediska asi tak všechno. Doktor, asistenti a sestry postávali kolem pacienta, který byl v narkóze a všichni se bavili tak, jako kdyby operace skutečně probíhala: „Sestro, skalpel, teď tady udělám řez, ano hezky se to povedlo a teď odstraním přebytečnou tkáň… ták, krásně se to vyčistilo, ještě propláchneme kloub vodou, výborně, můžeme šít, myslím, že se operace povedla.“ Malý řez v kůži zase sešili a to bylo všechno. Pacient se probudil a byl odvezen na pokoj. Po krátké době se začal zotavovat naprosto stejným způsobem jako pacienti, u nichž operace skutečně proběhla. Všichni čtyři za pár měsíců normálně pobíhali a sportovali, přestože se původně nemohli ani pohnout. Výsledek tohoto pokusu se vysvětloval pomocí síly sugesce a víry. Závěr zněl v podstatě tak, že když člověk něčemu pevně věří, uvolní se v jeho těle zablokované reakce, které mu pomohou zbavit se i hodně těžkých nemocí.
Zní to docela logicky, ale my nemůžeme v magii hledat žádné logické souvislosti. Magie je plná paradoxů a logicky nevysvětlitelných jevů.
Je totiž dost pravděpodobné, že by se celý pokus mohl odehrát i v podstatně jiné režii - v magické režii. Dotyčný pacient by vůbec nic nevěděl o tom, že se ho někdo bude pokoušet léčit, ležel by doma a odmítal by jakoukoliv operaci a pobyt v nemocnici, což je dost obvyklý jev. V nemocnici by se mezitím odehrála jeho fiktivní operace, ale tak, že by na operačním stole neležel dotyčný pacient, ale například figurína, která by jej představovala. Operace by proběhla jako normálně i s vyčištěním kloubu a zašitím rány, vypadala by asi jako „hra na doktora“, ale výsledek by byl ten, že skutečný pacient, jenž by o svém léčení neměl ani tušení, by se najednou „zázračně“ uzdravil. A to je princip skutečné magie - ovlivnění reality na základě synchronismu a analogie - souběžného podobného děje, čili rituálu.
Když si nyní místo „pacienta“ dosadíme „partnera“ nebo „partnerku“, jejichž jednání je často z hlediska domluvy nebo logiky nezvladatelné, například proto, že se jedná o psychopatické osobnosti, naznačuje se nám tady určitá cesta k řešení často dost závažných partnerských problémů.
Mohou být magické rituály na ovlivnění partnerských vztahů nebezpečné?
Myšlenky, které máme, se velmi snadno prolínají do reálného světa kolem nás. To bohužel platí pro všechny myšlenky, i pro ty pochybovačné. Jistě jste už slyšeli, že stačí si něco hodně moc přát a ono se to splní. Kdyby to bylo tak jednoduché, tak bychom všude potkávali jen samé šťastné, zdravím kypící milionáře, kteří by nám blahosklonně kynuli… prostě je to hloupost.
Samozřejmě si všichni přejete, abyste se měli dobře a měli dost peněz na rozhazování a k tomu exkluzivního poslušného partnera, či vycvičenou, správně tvarovanou, mladou partnerku, ale současně se svou palčivou touhou do éteru rozhazujete plné duchovní náruče pochybností - proč zrovna já? Proč zrovna mně by se měly splnit tak odvážné a smělé plány... já to určitě nedokážu, já na to prostě nemám, v porovnání s ostatními jsem na tom tak blbě, že se na nic nezmůžu, prostě mě osud trestá, ani nevím, za co mě trestá, ale třeba se to dozvím při retardovaných, co to kecám, regresivních meditacích ba téměř hypnózách, možná jsem v minulém životě dal zvídavému děcku ránu pěstí a teď mám zmařený život. Úvahy jsou to zcela jistě liché - i kdybyste v minulém životě ukamenovali nevinného, který by se chabě bránil chlebem a vlídným slovem, nebude to mít na váš současný život vůbec žádný vliv. Karmické zákony neznají pomstu tak, jako ji chápeme my. Karmické zákony fungují zcela prostě - když jdete ven, je na vašem rozhodnutí, jestli si vezmete deštník nebo ne. Pokud proti svému očekávání nebo díky zapomnětlivosti zmoknete, nemusíte to považovat za „trest“, ale prostě za logické vyvrcholení určitého sledu událostí. Výsledek jste mohli ovlivnit, i když to nakonec dopadlo tak, jak jste nechtěli. Na druhou stranu jste možná někoho, kdo vás sledoval z okna, pobavili. Rozhodně nemusíte mít strach, že se v příštím životě stanete prodavačem deštníků nebo rosničkou na předpovídání počasí. Stejné je to ale i v případě, že někomu z jeho hlediska ublížíte, ať už málo nebo hodně - osud neboli karma, nerozlišuje malé a velké činy. I když se to někomu nelíbí, je velmi pravděpodobné, že zlý a krutý člověk se nikdy nedožije toho, co si představujeme pod pojmem spravedlivá odplata. Zde se také skrývá odpověď na otázku, jestli se máte obávat jakéhosi „zpětného odrazu“, zvláště když se budete snažit někoho magicky ovlivnit. Tady platí jedno pravidlo. Ať už děláte cokoliv, vždy současně „pracujete“ na sobě, to se nedá obejít, ale měřítkem úspěchu je vždy vaše spokojenost, nikoliv nespokojenost druhých. V ringu vyhrává ten, kdo je mrštnější a dokáže dávat silnější rány. Až dosáhne toho, že protistrana nemá žádnou šanci mu něco vracet. Většina z nás je bohužel v situaci, kdy už od narození nemáme žádnou šanci něco vrátit těm, kteří jsou nad námi. Zvykli jsme si na to a v podstatě si to ani neuvědomujeme. Od rána do večera jsme řezaný a buzerovaný jak žito a často to považujeme za normální nebo jsme dokonce svým uzurpátorům vděční, ať už se jedná o diskutabilní politiku, neschopnou vládu, televizi na úrovni plivnutí do obličeje nebo naprosto zbytečné časopisy a noviny. Ani to nedáváme do souvislosti s něčí karmou nebo s představou, že například tvůrci školního systému, díky němuž jsme beznadějně ztratili nejkrásnější část svého života, se budou smažit v pekle. Tak proč bychom měli mít strach, když se, možná vůbec poprvé v životě, odvážíme vyjádřit nějaké své přání, které se týká našich partnerských vztahů?
Na tohle krásné téma v současné době nabízíme Kurzy Magie a Partnerství, bližší informace máme na svých www.argoni.com a pevně věříme, že je na čase předefinovat cíle a prostředky magie. Proč? Především proto, abychom mohli své magické znalosti využívat při budování spokojeného partnerství. Tedy, alespoň pro nás spokojeného… 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky