- Cirkev Satanova

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Justýna a Pavel Brndiarovi
DVEŘE
Za dveřmi v jižní stěně pokoje je… Za dveřmi je nic. Je tam tma a ticho - nicota. Smrt? Poznala jsem to hned, jak jsem je otevřela. Když jsem do nich strčila, maličko zavrzaly. Tak maličko, že jsem z toho dostala strach. Přesto jsem vešla… Kam vlastně? Bylo tam nic. Vešla jsem do ničeho, do nicoty? Do tmy a do ticha. Neviděla jsem nic, ale přitom jsem viděla všechno. Všechno, co tam bylo, takže vlastně nic. Dokonce jsem ani nic neslyšela, ale přitom jsem slyšela všechno. Nebylo totiž nic, co bych tam mohla slyšet, nic, co by mohlo udělat nějaký zvuk. Nebo jsem si to alespoň myslela. Šla jsem… vlastně jsem nešla, protože nebylo po čem jít. Nejspíš jsem se vznášela. Vznášela jsem se v nicotě. Začalo se mi to líbit. Už jsem neměla strach. Jak bych mohla mít strach z ničeho? Radostně jsem zavýskala. Nebo ne? Zkusila jsem to znovu. Nic. Vůbec nic jsem neslyšela. Zase mě ovládl strach. Strach z ničeho. Nebylo tu nic, čeho bych se mohla bát, ale vlastně tu bylo všechno, z čeho bych měla mít hrůzu.
Když jsem se chvíli vznášela v temnotě a přestalo mně to bavit, rozhodla jsem, že se vrátím zpátky. Zpět odtud, odnikud. Vznášela jsem se tmou k místu, o kterém jsem věděla, že tam budou dveře. Snažila jsem se nahmatat kliku. Nic. Nešlo to. Nebyla tam. Znovu a znovu jsem bezvýsledně tápala ve tmě. Dveře zdobené lvím dřevorytem zmizeli, jako by ani nikdy neexistovali. Nemohla jsem odejít. Byla jsem tu uvězněná. Ve spáncích mi pulzovala má vlastní krev. Strach a má panika přerostli v něco mnohem horšího. Křičela jsem, ale má ústa se otvírala zcela bezhlesně. A pak jsem to zaslechla. Zvuk. Nejprve jsem si pomyslela, že ho slyším pouze ve své napůl pomatené mysli. Jenže to tiché skřípění přicházelo z nicoty přede mnou. A pak jsem zaslechla i to ostatní. Jak jsem to mohla celou tu dobu neslyšet?                                
Pán čarodějů pomyslela jsem si. Jako bych opět četla v otcově knize K uctění starých. Slepý a bezhraniční démonický Sultán je ten, který bez ustání hryže v nejzazších neosvětlených komnatách za hranicí času a prostoru. Obklopen je úděsnými tóny tenkého jednotvárného kňourání prokletých fléten, které je doprovázeno nepředstavitelnými zvuky mrzkých bubnů. Oněch fléten a bubnů, jejichž zvuk doprovázený skřípotem zubů se nyní linul z temnoty přede mnou. Vybavila jsem si primitivní malby, které kdysi namaloval jeden z mých rodičů ve sklepení našeho domu, kde si společně zřídili podivnou svatyni v době před mým narozením. Malby, které mně v dětství naháněly strach, jenž v dospívání přerostly v opovržlivé pohrdání. Rovněž jsem si vzpomněla na další z veršů, který korunoval neuvěřitelnou bizarnost situace, v níž jsem se ocitla. Při tomto k šílenství dohánějícímu bubnování a pískání, pomalu a nemotorně tančí obrovití nejzazší bohové, slepí, němí, temní a nemyslící.
Tóny v nicotě stále sílily, až mně neodolatelné a disharmonické zvuky začaly pozvolna pohlcovat.  Ucítila jsem, jak se mi cosi omotává kolem nohou. Byla to tma. Temnota a hudba. Ta sametová temná tma, která byla všude kolem mě a pulzovala zvuky, jejichž podstatu mohou slyšet jen potomci čarodějů. Nebránila jsem se jí. Unášela mě daleko. Daleko, tím ničím. Pak jsem to spatřila. Teprve nyní jsem mohla ocenit, jak věrohodně byl na stěnách sklepní svatyně zachycen výjev, jenž se ve své úděsné reálnosti rozprostíral před mým užaslým zrakem. Nezírala jsem na chaos před sebou příliš dlouho. Místo toho jsem se dala do zběsilého primitivního tance. Tance k uctění bezhraničené bytosti.
A tančím tu i teď, nevím, jak dlouho tu tančím a je mi to jedno. Jsem královna, královna všeho, co tu je. Jsem královna ničeho. Líbí se mi to. Tančit mimo prostor, mimo čas a smát se a blábolit do ticha. Neslyším svůj hlas, neslyším už ani hudbu… Slyším jen nic. Nic za dveřmi, kterými musí projít každý čaroděj z naší rodiny, když přijde jeho čas.

Josef Kunc
POSLEDNÍ DEN?
Upozornění autora: Tato povídka je směsí perverze, úpadkové pornografie a osobních fantazií, které i mí zvrhlí přátelé označují za chorobné. Proto není v žádném případě určena dětem, mladistvým mladším osmnácti let, ani přecitlivělým lidem. V neposlední řadě je mou povinností před ní důrazně varovat i osoby s literárním vkusem, které se v ní setkají pouze s literárním hnusem!
Josef Kunc

Jdu pomalu po chodníku a sleduji tváře kolem sebe. Většina lidí, co míjím, si mě nevšímá a ti co ano, se buďto tváří lhostejně anebo povýšeně. Jsou pohrouženi do svých starostí a zahledění do sebe samých, nemají již čas sledovat trápení těch druhých. Snad proto se mi tak hnusí. Zastavil jsem se před obchodem s elektronikou. Číslo domu souhlasí s číslem na obálce mého dopisu.
Vcházím dovnitř, za pultem stojí půvabná mladá prodavačka. Pozdravil jsem a obdržel jsem trochu odfláknutou profesionální odpověď. (Slušně, ale bez zájmu. Vlastně jsem to čekal.) Dívám se jí chvíli zpříma do očí a pak jí levou rukou podávám doručovací kartu a dopis, zatímco pravačkou ji ukazuji, kam se má podepsat. Má velmi krásnou tvář. Připomíná mi starožitnou porcelánovou panenku. Takovou, s jakou se dnes setkáte už jen u sběratelů anebo ve starožitnictví či v muzeu panenek. I její ruka mi připadá jako z porcelánu. Beru si od ní zpět svou doručovací kartu, kterou mi před okamžikem podepsala a přitom se nechtěně dotknu její ruky, naše pohledy se znovu na okamžik setkaly. Mou paží projelo zachvění (jakýsi elektrický výboj).
Vycházím z obchodu a na mé kalhoty tlačí tuhnoucí penis. Zase mám ten těžko popsatelný pocit cizí přítomnosti, a nežli si stačím naplno uvědomit, co se přesně děje, má mysl se zabývá představou mé osoby kupulující s prodavačkou, které při mém orgasmu upadne porcelánová hlava a rozbije se o pult, který potřísní krev a mozek, jenž v ní byl obsažen. Krev a mozek? Třeba je to jen jahodový džem. Zatímco levou rukou stále objímám bezvládné tělo, ve kterém jsem pevně zakotven svým naběhlým plejtvákem, pravou ruku pokládám na pult a svými prsty opatrně nabírám… Samozřejmě, že když člověk není vzrušen a někdo mu řekne něco podobného, bude mu to přinejmenším připadat obscénní a utvoří si zřejmě nepěkný obrázek o člověku, který pronáší podobné nechutnosti veřejně a beze studu. A když už jednou vzrušeni jsme, zpravidla se naše mysl zabývá jinými představami. Jakmile jsem si tuto skutečnost plně uvědomil (netrvalo to déle než pár vteřin), můj penis se zklidnil a tlak ve slipech se stal minimálním, až nakonec polevil úplně.
Vystupuji z tramvaje a přecházím silnici. (Dávám si přitom pozor na kolem projíždějící automobily.) Když jsem konečně na druhém chodníku, zamířím na roh ulice. Zde je stánek s občerstvením, jsem od něho asi šest kroků, když si všimnu stařeny (něco mezi sedmdesátkou a smrtí). V ruce svírá párek v rohlíku a z úst napatlaných levnou rudou rtěnkou jí vytéká proud slin. Znechuceně ji sleduji a pak začínám imaginovat, že namísto párku je v rohlíku nacpaný tvrdý péro prodavače ze stánku, které mu babka nahonila a pak uřízla, zatímco lidé stáli dál ve frontě a lhostejně čekali, až na ně přijde řada. Musím se nad tou představou pousmát. Jakmile ale stařenu minu, ihned vše pustím z hlavy. Zašel jsem za roh, procházím kolem několika obchodů a pak vcházím do budovy České pošty. Zde u přepážky k tomu určené odevzdávám doporučené dopisy, které jsem oznámil adresátům, protože jsem je nezastihl doma. (Ve skutečnosti jsem k většině z nich vůbec nešel. Spěchám dnes totiž domů, kde na mě určitě netrpělivě čeká ona!)   
Konečně jsem se dostal z práce domů. Ležím na posteli a přemýšlím o sobě, Papa Nibbho a Mrněti. (Já jsem já, Papa Nibbho je hadrová hračka a Mrně byla moje poslední holka, která mě před nedávnem opustila.) Vzpomínám na to, jaké to bylo, když jsme spolu občas byli a souložili jsme (což vlastně bylo pořád). A ona měla v posteli panenku Papa Nibbho, kterou mi, ani nevím proč, dala, když se vrátila ze své poslední návštěvy na Haiti. Když bylo po všem (udělal jsem se a musel jsem si odpočinout), občas si panenku vzala a začala se s ní bavit, mluvila na ni a pak za ni odpovídala, přičemž dokázala neuvěřitelným způsobem měnit hlas, pak se Papa Nibbho začal bavit s mým plejtvákem (tak občas nazývala můj úd) a já jsem za něj odpovídal na otázky Papa Nibbho. Občas se do toho vmísila i její kámoška tam dole (pochva Mrněte) a většinou to končilo další divokou souloží, při které jsme si všichni nádherně užili (samozřejmě až na Papa Nibbho, který pro tu chvíli zůstal kdesi zapomenut). Z úvah mě vyrušil zvonek, vstávám z postele a jdu otevřít, očekávám totiž důležitou návštěvu. Můj dealer zatím ještě nedorazil, zato přišla Eliška, má kamarádka, s kterou čas od času hodím jedno nebo dvě čísla (souložím s ní). Jednou mě napadlo stopnout si, jak dlouho to bude trvat, než skončíme v posteli, ale pak jsem to vzdal. Vše totiž záleželo jen na tom, jak dlouho to budu protahovat já, neboť ona by nejraději z postele nevylezla vůbec, jinými slovy, Eliška dá vždy, stačí říct.
Její stydké pysky se přisávají na mé přirození a svírají ho v milostném objetí. Ležím nehnutě na posteli a sleduji, jak se jí dmou bradavky vzrušením. Její obraz se stává nezřetelným a mě zaplavuje vlna nepopsatelné rozkoše, před očima mi víří barevné obrazce podivná vévé, z nichž se formují ony nepochopitelné a závratné tváře, děsivé a cizorodé jako mé vyvrcholení. Místností mého bytu doznívá sten hrůzy i rozkoše a tehdy má mysl na okamžik ustrne (cožpak jsem to byl já, kdo takto sténal?) Můj zrak se opět vyjasňuje a mé oči znovu spočinuly na Elišce trůnící na mém ohonu, který velmi rychle měkne. Když si mozek uvědomil, co vidí mé oči, má erekce ihned skončila. Jsem znechucen sám sebou. Eliška se mi přece vůbec nelíbí. Tak proč s ní šukám? Nemohu to pochopit. Vlastně je to jedno. Mluví na mě, zprvu jsem ji moc nevnímal, nakonec jsem ale pochopil. Uklidňuje mě, že to vůbec nevadí, že jsem se udělal hned, jak jsem ho do ní strčil. (Tato situace je velmi trapná.) Ujišťuje mě, že ona je také spokojená a že příště to bude určitě lepší. (O čemž dost pochybuji.) Namísto toho se ale slyším říkat: „To víš, zlato, teď jak ode mě odešla Ilona (Mrně), jsem z toho nějakej vykolejenej, ale příště ti to opravdu ukážu.“ (Jen doufám, že to hned tak nebude.) Eliška si při svém odchodu ještě jednou postěžovala na podivný zápach, o jehož fiktivní existenci se mě snaží poslední dobou přesvědčit. Tentokrát to ale přehnala! Nevím, co přesně jsem jí řekl, když jsem jí vyhazoval, pamatuji si jen, že jsem za ní křičel, že když jí to u mě nevoní, tak ať za mnou neleze a tu svou špinavou kundu ukájí někde jinde!   
Hned jak Eliška vypadla, se má pozornost opět vrátila k Mrněti a jejímu poslednímu dárku, který nám tak zásadním způsobem změnil naše životy.
Dnes už po několikáté držím primitivně vyhlížející postavičku z látky zdobenou barevnými kroužky a se zaujetím si ji prohlížím. Papa Nibbho se na mne vesele usmívá a v mém mozku se opět rozeznívá jeho neodbytný skřehotavý pisklavý hlásek, ne nepodobný hlasům kreslených postaviček z dětských animovaných seriálů. „Již brzo! Již brzo! Ti pied mille fois, nenech nás čekat! Nenech ji čekat!“
Ne! Slyším se křičet, můj výkřik doprovází zvuk tlumeného nárazu následovaný tříštícím se sklem. Hlas v mé hlavě utichl. Zmateně zírám na střepy z rozbitého zrcadla a odmítám přemýšlet, jak se mohlo rozbít, když jsem proti němu hodil hadrovou panenku, která téměř nic neváží.
Dívám se na střepy, ve kterých se odráží mé nahé tělo a má nepřítomná a komicky působící tvář. Její výraz se ale pozvolna začíná měnit. Nalézám totiž zalíbení ve svém odrazu a začínám se pomalu ukájet. Nyní si představuji, že souložím do konečníku se svým odrazem, který vystoupil živý ze střepů zrcadla, aby mě potěšil. Zrovna když se můj dech začal trhaně přerušovat a mé pohyby začaly zrychlovat, někdo zazvonil. Rychle se oblékám a jdu otevřít. Mé vzrušení pomalu odumírá.
Piskáček už odešel a odnesl si deset stovek, které jsem mu dal za gram perníku. Z papírové padesátikoruny jsem si utvořil ruličku, kterou jsem si vsunul do levé nosní dírky a pak jsem naráz vyjel třístovku perníku srovnanou na stole do úhledné lajny. Pak jsem vše zopakoval a druhou lajnu jsem vyjel pravou nosní dírkou. Nyní potahuji nosem, abych drogu vstřebal co nejlépe do krevního oběhu. Vychutnávám si tak první nájezd, který mě opět probere k absolutnímu vědomí.
Sedím v ložnici svého bytu a v ruce svírám armádní pistoli (čezeta 513, vzor 52, ráže 7,62 mm), zbraň není zajištěna, zato je ale nabitá, přikládám si její chladnou hlaveň ke spánku a sledujíc náš odraz v rozbitém zrcadle, uvažuji o tom, jaké by to bylo nyní vše skončit a jestli bych vnímal její a svůj odraz poté, co bych stiskl spoušť. Je to fantastická myšlenka, teď když je můj mozek na vrcholu, ho najednou zastavit. Všechno má ale svůj čas!
Ilona (Mrně) leží vedle mě na posteli a nezúčastněně zírá kamsi do neurčita. I po těch čtyřech měsících, které ji tak změnili je stále krásná a plná života. Fascinovaně sleduji a s narůstajícím vzrušením pozoruji, jak se její krásné nahé tělo místy jakoby samovolně vydouvá, puzené nezvládnutelným chtíčem.
Myšlenky na smrt jsou mnou alespoň pro tento okamžik zapomenuty a i přesto, že jsem již poněkud unaven po několikerém milování, nemohu odolat jejím vnadným pohybům a tomu svůdnému parfému, který poslední dobou s oblibou používá. Odkládám zbraň a se ztopořeným mužstvím si opětovně razím cestu do jejího měkkého klína, který pulzuje svým vlastním životem. Zběsile přirážím obestřen neopakovatelnou vůní jejího poddajného těla, přičemž v rukou drtím její ňadra, která mé dlaně a prsty zaplavují životodárným nektarem vytékajícím z rozdrcených hmyzích larev. Něžně líbám její překrásná ústa, z kterých před okamžikem vyběhl černý brouk, aby vzápětí našel úkryt v jejím levém uchu. Vášnivě pronikám hluboko do jejího rozkládajícího se těla, zatímco v uších mi rezonuje pisklavě skřehotavý hlásek. Hadrová panenka Papa Nibbho nemotorně tančí mezi střepy u paty postele a bez ustání vykřikuje: „Již brzo! Již brzo! Ti pied mille fois, nenech nás čekat! Nenech ji čekat! Jen s námi budeš navždy šťastný, jen s námi budeš navždy svobodný, tak jako ona, i ty budeš zasvěcen!“
Je už podvečer a Mrně vyčerpané několikahodinovým milováním bezvládně leží v naší poslední milostné poloze na mé posteli. Teď, ve světle noční lampičky, která díky svému svitu vykouzlila množství temných a ponurých stínů po celé ložnici, nevypadá už Ilona tak svůdně jako odpoledne. Rovněž šero, které s sebou přináší soumrak, mě když jsem s ní, spíše děsí, než cokoli jiného. Usmívající se Papa Nibbho sedí vedle ní na posteli a v napjatém očekávání mne sleduje párem svých očí z barevných kotoučků. Můj odraz, na který se dívám do rozbitého zrcadla, na mne teď působí cize a nepřirozeně, již na něm nenacházím nic vzrušujícího.
Ta věc, co mě pozoruje rozšířenými zornicemi svých rybích očí zpoza lesklé zrcadlové plochy, nemá s člověkem nic společného. U jižní stěny pokoje se cosi znovu pohybuje směrem k posteli a v mé zmučené mysli se opět pozvolna rozeznívá šelestění tisíce párů hmyzích nožiček. Papa Nibbho začíná opět halekat a blábolit a celým pokojem, který je prosycen nesnesitelným zápachem z rozkládajícího se ženského těla zní mrzké a jednotvárné dunění nespočtu rituálních bubnů, jaké může člověk slyšet pouze při vúdúistických rituálech, o kterých mi Ilona nadšeně vyprávěla po svém posledním návratu z Karibiku. Nemohu již déle poslouchat ten pisklavě skřehotavý hlásek patřící mé jediné a skutečné lásce a nejen proto si opětovně přikládám chladnou hlaveň armádní čezety k svému spánku s vědomím absolutní jistoty, že už za okamžik budu vědět, zda mozek vnímá odraz tříštící se lebky vteřinu poté, co jím projede projektil z pistole.  

 
PŘÍLIŠ NEBEZPEČNÁ HRA
„Chodba je zakončená kamennou zdí, stěny jsou vlhké a v záři pochodně se na nich promítají vaše stíny pitvorně zkroucené v nepřirozených grimasách.“
„Je vidět na strop?“, zeptal se Jirka, asi třináctiletý mladík svého o rok staršího přítele Petra.
„Ne, není.“, odpověděl Petr a pokračoval v popisu chodby. Druhý hráč zatím napjatě sledoval hrací desku a neodtrhoval oči od své postavy. Pak se zeptal Jirky: „Hraničáři Zore, neměli bychom se vrátit?“ V tom jim do řeči skočil Petr se slovy: „Někdo jde chodbou, blíží se k vám, už jste ho zahlédli, je od vás na osm sáhů, je to nevzhledný skřet, v rukou svírá lehkou kuš nabitou šípem, jehož hrot míří na tvého kouzelníka, Edo.“
„Proč zase na mě?!“, zaprotestuje Eda podrážděně. Petr si nevšímá jeho reptání a pokračuje: „Skřet vystřelil.“ Poté uchopil kostku, hodil na útok a přičetl ho k útočnému číslu kuše, tak získal výsledné číslo dvacet čtyři.
„Jak to, že je tak vysoký?“, zeptal se Eda a hlas mu podrážděně přeskakoval.
„Asi proto, že má tak kvalitní zbraň!“, odsekl mu stroze Petr. „Hoď si na obranu a nepřerušuj hru zbytečným žvaněním!“, dodal přísně a podal Edovi hrací kostku. Eda vztekle mrštil kostkou o hrací plán, takže rozházel dřívka domina, kterými Petr vyznačoval chodby bludiště pro lepší orientaci při hře.
Musíš s tím tak házet?!“, zakřičel vztekle na Edu, který si uvědomil, že to nejspíš trochu přepískl a snažil se neohrabaně destičky domina vrátit na původní místo. Jirka ve snaze zabránit další hádce jim skočil do řeči dřív, než se do sebe stačili znovu pustit: „Kluci, takhle to nedohrajeme, furt se jen hádáte a já mám být za hodinu doma.“
„No jo“, řekl Eda a znovu hodil kostkou, padla mu jednička, vypočetl své obranné číslo. Výsledek byl osm.
„Dvacet čtyři bez osmi je šestnáct, ztratil jsi tedy šestnáct životů, měl jsi jich už jen patnáct a jsi mrtvý.“, řekl Petr a neubránil se při těch slovech úsměvu. Konečně se zbaví alespoň na čas tohoto protivného a se vším nespokojeného hráče. Eda zrudl a vztekle zařval: „To je nespravedlivý, celej den jdeš jen po mojí postavě a Jiříčkův hraničář projde bludištěm bez pohromy.“
 
„Ještě není venku“, řekl Petr a uštěpačně dodal, „hlavně hraje líp jak ty a pořád se nehádá.“
Eda popadl sešit s údaji o své postavě, o kterou před chvílí přišel a mrštil jím Petrovi do obličeje, přičemž zařval: „Pán jeskyně je svině!“ To bylo trochu moc i na Petra, který vyletěl ze židle, popadl Edu za tlustý krk a odstrčil ho od sebe tak, že Eda zakopl o práh dveří a vletěl po zádech přímo do kuchyně bytu.
„Tak a teď hezky rychle vypadni, nebo ti pomůžu jinak.“, řekl Petr a sevřenou pěstí udeřil do své dlaně. Pak se otočil k Edovi zády a usedl opět u hracího stolu pevně rozhodnut si Edy nevšímat a počkat až definitivně odejde pryč. Bylo vidět, že musel vynaložit velké úsilí, aby se ovládl. Po krátkém povzdechu pokračoval ve hře se slovy: „Tvůj druh, čaroděj, je mrtev, skřet odhodil kuši a se sekyrou v ruce se na tebe vrhl.“
Než Jirka vyvedený z míry předchozí hádkou svých přátel stačil cokoli říct, stanul za zády Petra Eda. Oči podlité krví se mu nepříčetně leskly, tváře zarudlé vzteky, na jeho tlustém krku naběhlo několik fialových žil. Rozkročený, s napřaženou rukou, v níž držel sekáček na maso, který musel popadnout v kuchyni Petrova bytu. Petr vytušil, že se něco děje z hrůzou strnulého Jirkova obličeje. Bylo však pozdě, příliš pozdě i na to, nastaví ráně alespoň holé paže, neboť svist sekáčku prořízl vzduch a na hrací desku Dračího doupěte dopadla záplava zarudlých krůpějí.  


Fráter Samael
8. 11. 2007
PRYČ OD LIDÍ
V osamělosti a opuštěnosti své chaty jsem hledal klid. Nejbližší lidé byli vzdáleni asi půl hodiny autem za předpokladu, že sem povede dobrá silnice. Nevedla. Vedla sem sice rozbahněná, místy vymletá lesní cesta, ale poslední velká voda jí na několika místech strhla a tak přístup sem byl nemožný. Ostatně já tu cestu nepoužíval, neboť auto jsem nikdy nevlastnil a řeka se dala využít lépe než rozbahněná, hnusná a kluzká cesta. Chatu jsem zde v lesích u Černé řeky zdědil po strýci a trávil jsem tu vždy velkou část roku. Druhou část jsem pobýval ve městě a živil se jako spisovatel.
Po neúspěšném manželství kdy ona nemohla mít děti a já na tom prý nesl vinu, jsem se zřekl lidí a odstěhoval se sem do chaty. Pryč od každodenního shonu a lidí, kteří jak jsem zjistil, jsou arogantní hajzlové honící se za prospěchem překračujíce padlá těla svých někdejších přátel jen pro vlastní zisk. To bylo tedy pár důvodů k mému odchodu do ústraní. Sklep pod chatou zaručoval, že mé zásoby, které mi přítel čas od času vozil po řece, vydrží. Sám jsem si zpestřoval jídelníček pytlačením. Vždyť těch pár rybiček co chytím a pár králíků nebo kusů srnčího, žádnou velkou ztrátu nezpůsobí.
Hlady jsem tedy netrpěl a pro případ nějakého problému jsem zde měl telefon, který si zde nechal zřídit strýc. Kdyby se ovšem nějak porušilo vedení, tak jsem bez pomoci. Já však jsem člověk, který jedná uvážlivě a rozumně. Tak to aspoň říká pár mých přátel, kteří mne sice odrazovali od mého nápadu přestěhovat se do chaty, ale zároveň jim to bylo jedno, neboť jsem považován za podivína. Já sám jsem cítil, že toto rozhodnutí je nezbytné. Ačkoli se mé poslední dvě knihy dobře prodávaly na trhu, tak jsem byl vnitřně se sebou nespokojen a cítil jsem se prázdný. Jakoby v mém nitru zela velká díra, kterou jsem musel něčím zacelit. Po necelém měsíci jsem se cítil psychicky lépe a začal jsem přemýšlet o tématu na další knihu.
Samozřejmě, no to je nápad. Budu psát o člověku, který žije sám mimo civilizaci a bude to nějaký vrah nebo úchyl. Jasně. Popíšu každodenní věci okolo a dokreslím to fantazií.
 
ROBERT
Svoji postavu v knize jsem nazval Robert. Pro lepší sžití s ním, jsem ho situoval do věku lehce po třicítce tak, jako bylo mně. Robert byl černovlasý, hubený typ s uhýbavým pohledem a bledou pokožkou. Vždy, když byl vzrušen nebo vystrašen, dostávala jeho tvář divoký výraz, který podtrhovaly vytřeštěné oči a nečesané, věčně rozcuchané vlasy. Samozřejmě že Robert měl se mnou společný pouze věk, neboť já byl od přírody pohledný a o svůj zevnějšek jsem dbal. Robert byl dosti primitivní a pochybuji, že vůbec uměl plynně číst a psát. Jeho zvířecí chování mne samotného překvapilo. Při rybaření, když chytil rybu a poté co ji zabil kamenem, ji začal ještě syrovou pojídat. Vtom okamžiku mi připadal nechutný a se svým výrazem ve tváři vzbuzoval až strach.
Blížila se zima a já se za ten půlrok s Robertem docela sžil a práce na románu dost pokročila. Přítel, který mi dovezl malým člunem zásoby, chtěl vědět, na čem teď pracuji, ale já ho odbyl, že to není ještě hotové a byl jsem rád, že zase odjel. Jenom jsem nepochopil jeho narážku „že ač v divočině, tak bych měl na sebe více dbát.
Ale co. Vždyť je to člověk z města a navíc já teď měl před sebou důležitou práci. Musel jsem připravit dřevo na zimu, protože až napadne sníh, tak budu rád za každý kousek dřeva, co budu mít. Přešlo pár dní a já měl už připravenou pořádnou hromadu dřeva a zrovna jsem štípal další poleno, když se ozvalo zakašlání přímo za mnou. Dobrý den. Já jsem od telefonní společnosti a kontroluji tuhle trasu. Dobrý. Odpověděl jsem, položil sekyru a pozval ho dál. Zatímco kontroloval můj telefonní přístroj, udělal jsem mu čaj s rumem. Divím se, začal, že vás to tady baví, já bych se tu zbláznil. No, potřeboval jsem pryč od lidí, abych mohl psát, víte? Jsem totiž spisovatel. Odpověděl jsem mu a dolil rum do našich čajů. Díky, díky, ale už budu muset jít. Mám auto dost daleko. No jak chcete, já mám také ještě něco na práci. Odvětil jsem a vstal, abych svého hosta vyprovodil. Večer, když jsem si dopřával horkou koupel ve vodě ohřáté “mým dřevem“, jsem se musel pousmát nad oním člověkem, kterého sem firma vyšle, aby zkontroloval dráty. Musí se plahočit za každého počasí, a když bude mít štěstí, dá mu někdo čaj s rumem jako já dnes. To já spisovatel na volné noze, jsem svým pánem. A slastně jsem se ve vaně protáhl. A co že tu jsem sám? Mám tu přece Roberta a to už jsem se přímo rozchechtal. Roberta. Chacha Ro…ber…(cha cha) ta. To se mi povedlo.
Zimu Robert strávil podobně jako já. Stejně se toho nedalo moc dělat. Lovil občas ryby a dvakrát chytil králíka do oka. Já jsem zastřelil srnce, který se přišel podívat k chatě a hledal zřejmě potravu. Když jsem ho porcoval, tak jsem si připadal jako lovec na dalekém severu, který loví zvěř. Musel jsem konstatovat, že to neměli lehké, ale za tu krásu okolní přírody a odloučenost od lidí to stálo. Robert byl poslední dny nějaký mrzutý a nic ho nebavilo. To já si užíval procházky zasněženým lesem a občas jsem i chytil rybu. Také mi volal kamarád, co mi vozí zásoby, jestli jsem v pořádku a že prý mám zavolat matce, která má obavy o mé zdraví. Chvíli jsme klábosili a já pak zavolal matce. Zvedla sluchátko skoro okamžitě a hned mě zahrnula výčitkami, že se mi nemůže dovolat a já se prý taky neozvu. Že jsem sobec. Snažil jsem se jí vysvětlit, že jsem každou chvíli venku na procházce anebo dělám něco okolo chaty, ale většinou píši a kniha už bude brzy hotová. Nakonec jsem jí ujistil, že na sebe dám pozor a na jaře se vrátím do města s přítelem, který mi vozí zásoby po řece.
Když jsem položil sluchátko, tak jsem si pro sebe zabručel „ co by se asi mohlo stát?“ Jsem už dospělý a mám tu všechno, co k životu potřebuji. S Robertem taky vycházím dobře tak co?“ Druhý den jsme s Robertem šli po obědě na procházku, na které jsem mu chtěl ukázat některé zvláštnosti okolí. Robert už nebyl tak zamlklý a vyklubal se z něho dobrý společník. Chvílemi mi připomínal mě. Večer, když jsme si u krbu povídali o jeho a mém životě, jsem zjistil, že máme hodně společného.
V noci hustě sněžilo a byla pořádná fujavice. Já bych do své knihy napsal, že zuřila vichřice a bílá smršť útočila na vše, co se jí postavilo do cesty a vše hned nemilosrdně halila svým bělavým závojem. Ačkoli to nebylo až tak hrozné, byl jsem s Robertem rád, že užíváme pohodlí chaty. Robert teď spal se mnou v chatě. Chtěl jsem mu vynahradit všechny útrapy jeho života. Když vyprávěl, jak ho despotický otec bil za každou věc, kterou udělal. O jeho ušlápnuté matce, která žila ve stínu svého manžela a tiše snášela bití a šikanování svého syna. O tom jak ho otec vyhnal v zimě na noc z chaty za to, že dostatečně rychle nepřiložil do kamen a ony zatím vyhasly. Když si nevážíš domácího tepla, užij si zimy, venku křičel za ním otec a holí ho vyhnal do lesa. Tehdy šestnáctiletý Robert potmě rukama hrabal jámu do sněhu, aby jako zvíře přečkal noc. Otec se zatím opil a Robert mohl brzy ráno proklouznout do svého pokoje dveřmi, které mu matka odemkla, zatímco jeho krutý otec vyspával opici.
Tyto historky z Robertova života ve mně vyvolávaly dojetí a začínal jsem si uvědomovat, jak je mi ho líto. Ráno vše bylo zahaleno bílou pokrývkou a všude vládlo depresivní ticho. Robert zjistil, že telefon nefunguje a já si uvědomil, že mi to vůbec nevadí. Noční sněhová bouře asi přerušila dráty. No co? Jsem tu s Robertem a takového chlapíka bych jen těžko hledal.
Možná to bylo tím tichem a záplavou bílého sněhu kolem, ale Robert upadl opět do své apatie a trudnomyslnosti. Chtěl jsem ho tedy přivézt na jiné myšlenky a zavedl jsem řeč na jeho rodinu. O tom, co mi pak vyjevil, jsem musel slíbit, že nikomu neřeknu.
Vyprávěl, jak jeho zlý otec utrápil matku a začal Roberta týrat ještě víc. Vyprávěl, jak otce utloukl a zahrabal. Jak se skrýval v lese, který ho živil, jak zabíjel lidi, co se objevili a rušili jeho klid. O nenávisti k plemenu, do kterého patřil, ale za jehož příslušníka se nepovažoval. O spoustě krve a šílených nocích kdy bloudil v transu okolo domu. O svých záchvatech, o všech těch letech, dokud jsem nepřišel já a nedal jeho životu smysl.
 
JARO 
Ke břehu Černé řeky přirazil člun a z něho vystoupil můj starý kamarád, co mi vozil vždy zásoby a teď jsem se s ním měl vrátit do města a odevzdat rukopis své knihy. Vystoupil a zavolal. Hej, poustevníku tvá loď dorazila a odveze tě vstříc civilizaci. Když se nic neozývalo, vykročil tedy směrem k chatě. Z okraje lesa ho pozoroval pár slídivých očí. Kamarád došel do chaty a volal, kde jsem. Letmo se rozhlédl po nepořádku v chatě a zalistoval mým rukopisem knihy. Text ho zaujal, a proto si nevšiml stínu, který se k němu přibližoval…… poté co pracovník od telefonní společnosti odešel, vydal jsem se za ním na lov. Vzal jsem si lovecký nůž a sekyru. Dvě nejoblíbenější Robertovy zbraně. Lov byl nesmírně zajímavý a vzrušující…. Tělo jsem pak ukryl v lese na místě, které mi ukázal Robert. Chuť krve byla opojná a já se cítil jako lovec. Jako vládce co rozhoduje o životě svých poddaných….
Podlaha v chatě zavrzala a to donutilo mého přítele odtrhnout zrak od textu mé knihy. Nestačil se však už otočit. Sekyra se mu zasekla hluboko do zad a chtivé ruce uchopily jeho krk, aby vzápětí lovecký nůž projel jeho hrdlem.
Stál jsem nad jeho vyvrhnutým tělem celý umazán od krve a mé oči v zrcadle na protější stěně uviděli Robertův obraz. Žhnoucí oči zapadlé do vyhublého a bledého obličeje pocákaného krví. Rozcuchané vlasy a zanedbaný zevnějšek. To vše dávalo celkový obraz zvířecí divokosti.
…Stal jsem se Robertem.


Pavel Brndiar
SMLOUVA
Mně se líbí klasika, řekla žena vážným hlasem.
Máte na mysli Bacha nebo snad Wagnera, Čajkovského?, zeptal se černý kocour s nádechem zájmu v hlase.
Né, já myslím opravdovou hudbu pro normální lidi. Nejraději mám Evu a Vaška.
Ach tak, pokýval kocour hlavou.
A co třeba brouky. Posloucháte je?, zeptal se.
Co je to za blbost. Proč bych jako měla poslouchat nějaký brouky? Rozohnila se žena. Já jsem homo, homo, no homo to, však víte, né? Svraštila obočí, jak se snažila marně vzpomenout. Prostě lidská bytost a my lidi jsme nadřazení hmyzu! Jsme pány tvorstva!, nakonec ze sebe vyhrkla a rozzlobeně rozhodila rukama. 
Ano, to jste. Já pochopitelně neměl na mysli hmyz, ale The Beatles - anglickou rockovou skupinu z Liverpoolu, vysvětlil jí kocour smířlivě.
Jo, tak. Tak proč jste to neřeknul rovnou, to já neposlouchám. Z těch cizích starých zpěváků znám akorát toho s těma kulatýma brejlema, jak ho zastřelili. Toho, no jak on se jen jmenoval - Leon, né Lennon, zvolala žena vítězoslavně.
Kocour, dnes už po několikáté, zvedl hlavu od pergamenu, který držel v levé tlapě, aby si ženu přeměřil zkoumavým pohledem. Pak vážně, bez známky sarkasmu v hlase, pronesl: Tedy madam, vy jste prostě neuvěřitelná. Během staletí, co působím v tomto oboru, jsem se ještě nesetkal s někým, jako jste Vy, a to už jsem potkal ledaskoho.
Teda, neuvěřitelná. To já hned teču, když mi někdo řekne, že jsem neuvěřitelná, pane kocour. Teda jako, že se roztejkám blahem, zašvitořila žena a v úsměvu odhalila svůj dokonalý chrup.
Kocour jí až nečekaně lidským způsobem úsměv opětoval. Pak se znovu se soustředěným výrazem zahleděl na pergamen a pavím perem si v něm opět něco poznamenal, načež vážným hlasem pronesl: Než přistoupíme k podpisu dokumentu, tak si to shrneme. Za nejmoudřejší osobnost českých dějin považujete Miloše Zemana.
Tak, určitě! Pan prezident je hrozně inteligentní chlap. Moc se mi líbí, jak je zásadovej a že si od nikoho nenechá nic líbit. Je to fakt frajer, přerušila ho žena. Hm, bručel si kocour pod dlouhé vousky, zatím co přenášel váhu z jedné tlapy na druhou. Chvíli to vypadalo, že chce něco poznamenat, namísto toho jen švihl několikrát svým dlouhým chundelatým ocasem a pokračoval ve čtení poznámek z pergamenu. Z hudby posloucháte nejraději Evu a Vaška. A mezi vaše nejsilnější kulturní zážitky patří nakupování a sledování telenovel. K volbám už nechodíte, protože nemůžete volit politickou stranu Zemanovci. Nesportujete, protože vám vadí být zpocená. Ze stejného důvodu se vyhýbáte manuální práci.
No jasně, a ještě si tam můžete napsat, že práce by mi ničila postavu.
Ano, ano, práce ničí postavu, zopakoval kocour tlumeným hlasem a pavím perem si na pergamen opět něco poznamenal. Pak ženu probodl pronikavým pohledem a zeptal se: Ještě mi dovolte poslední otázku. Jaké si myslíte, že u nás naleznete uplatnění?
Jako, až mi splníte mé přání a vyprší mi ta smluvní doba, jak jste o tom mluvil?
Ano, přesně tak, řekl kocour, aniž by z ženy spustil zrak.
No, nad tím jsem ještě nepřemejšlela. Proč si lámat hlavu s něčím, co se stane až za čtyři roky, pronesla žena bezstarostně.
Promiňte madam, ale je mou povinností vás před podpisem upozornit, že tato standardní smlouva se uzavírá na pět let a ne na čtyři.
No, tak to vidíte sám, pane kocoure. To je spousta času. Něco vám řeknu. Já takhle dopředu nemyslím. Vždyť, ani nevím, co budu chtít dělat příští týden. A vy po mě chcete, abych vám řekla, co budu chtít dělat za pět let. Opravdu nemám tušení. Mně jde hlavně o to, aby se mi splnil můj životní sen. Mé veliké přání. Co bude pak, je mi celkem jedno.
Kocourovi zářící jantarové oči se do ženy doslova vpíjely. Nakonec řekl se stopou naléhavosti v hlase: Jistou představu o svém uplatnění přece mít musíte.
No, já nevím. Jsem taková společensky založená. Ráda bych se u vás stala součástí většího kolektivu.
Tak to vám mohu zaručit, řekl kocour spokojeně. Bezpochyby se stanete nedílnou součástí kolektivu.
 
Předpokládám že, neznáte obraz zvaný Triptych Posledního soudu od Hanse Memlinga?
Tak toho chlápka neznám. Ten asi nebude moc slavnej a bohatej, co? Teda, že jsem o něm nikdy nic neslyšela a ani v Blesku o něm nepíšou. Kocour neodpověděl. 
No, kdyby byl aspoň trochu známej, tak byste nás moh třeba seznámit, uculovala se žena a pak dodala s přehnanou žoviálností v hlase: On je jako Váš kamarád anebo snad klient?
Kocour se od ženy beze slova odvrátil. Ta se mu chystala ještě položit další otázku. On jí však gestem své tlapy rázně umlčel. Moc se omlouvám madam. Konverzace s vámi je tak říkajíc nepopsatelná, Satanu žel, mé pracovní povinnosti nepočkají. Jako pouhý vyslanec chtonické říše i já musím dodržovat svůj pracovní harmonogram. Jistě se na mne proto nebudete zlobit, když takříkajíc přikročíme k meritu věci.
K čemu, že to chcete přikročit?, zeptala se žena nechápavě.
K podstatě naší smlouvy pochopitelně.
Aha, tak to jo.
Kocour elegantním gestem nechal zmizet paví pero i s pergamenem. Pak si významně odkašlal, přičemž si způsobně zakryl tlamu. Nadechoval se, aby mohl promluvit, když v tom na něj žena užasle vyhrkla: Ty jo, kam zmizely ty věci, co jste měl v tlapkách?
Co prosím?, zeptal se kocour zmateně, jako by si nebyl jistý, zda ženě správně rozuměl.
No, ty věci kam zmizely?, zeptala se žena znovu.
Prosím soustřeďme se na podstatnější věci, na podpis dokumentu, o kterém tu celé odpoledne jednáme. Řekl kocour vážným hlasem.
Já jen, že to bylo vážně hustý, jak jste je nechal zmizet, pronesla žena obdivně. Naučíte mě to taky?
Tedy, ty věci nezmizely, pouze jsem je přemístil a naučit vás to, Satanu žel, není v mé kompetenci, vysvětloval kocour a do jeho hlasu se čím dál tím výrazněji vkrádala stopa podrážděnosti.
Aha, tak pardon, usmála se na něj žena omluvně. Já jen, že jsem nic podobného nikdy neviděla na vlastní oči. Jenom v televizi. Víte.
Kocourovi se po jejich slovech mírně zježila srst na hřbetě, v kterém mu několikrát nekontrolovatelně zaškubalo. Krátce si povzdech, poté se opět nadechnul a pronesl: Madam, je mou závaznou povinností, vyplývající s mého postavení, vás coby smluvní protistranu před podpisem dokumentu detailně obeznámit se všemi důsledky, které…
Promiňte, pane kocoure, skočila mu žena znovu do řeči. To je na mě takový celý moc složitý. Můžete mi to vysvětlit bez těch právnických slovíček, prosím. Mě už z toho vašeho věčnýho vyptávání a jak furt používáte ty cizí slova, začíná bolet hlava, víte. Teda bez urážky, jo? Ne, že by to nebylo sexy. Připomínáte mi tím našeho pana prezidenta.
Kocour po této nevinné poznámce po ženě blýskl zlověstně očima, a jeho černý chundelatý ocas se nekontrolovatelně rozkmital ze strany na stranu, až zvířil podzimní listí, které pokrývalo téměř celou plochu zahradního trávníku. 
Žena si jeho zjevného podráždění nevšimla a pokračovala: Nejsem malý dítě. Prostě mi jen řekněte, když vám to teď hned podepíšu, tak vy mi vážně ještě dnes splníte můj celoživotní sen?
Ano, naše společnost se o vše postará, ale je mou závaznou povinností se ujistit, že dostatečně chápete veškeré důsledky, vyplývající z podpisu mnou připraveného dokumentu, pronesl kocour, přičemž kladl důraz na každé své slovo.
No jasně, že to chápu. Já vám za pět let odevzdám svojí nesmrtelnou duši a vy mi za to splníte můj životní sen.
My vám splníme pouze jedno vaše přání. A sice to, které si přejete uvést do smlouvy. Jen se musím před podpisem ujistit, že jsme nic neopomenuli, aby v budoucnu nedošlo k zbytečným nedorozuměním. Táži se vás tedy, je vaším smluvním a jediným přáním dostat nejnovější kolekci dámského oblečení včetně bot a kabelky od Gucciho, a za to naší společnosti odevzdáte po uplynutí pěti let od podpisu smlouvy, nazývané též pakt, svojí nesmrtelnou duši a to na dobu neurčitou?
No, to je samo sebou, pane kocour, pronesla žena nadšeně.
Výborně, v tom případě můžeme přistoupit k podpisu, řekl kocour a ani se nepokoušel skrýt úlevný tón svého hlasu. Následně učinil celým tělem několik ladných pohybů, po kterých se před ním zhmotnil nádherně vyřezávaný ebenový stolek, zdobený překrásnými pavími dřevoryty. Poté učinil další gesto, a na stolku se zhmotnily i stříbrná dýka s pergamenem, na kterém byla smlouva sepsána.
Tak to byl boží trik, zvolala žena uznale a kocourovi spontánně zatleskala.
Nejednalo se o trik, nýbrž o teleportaci a mohu vás ubezpečit, že s Bohem mé umění nemá naprosto nic společného!, zavrčel kocour na ženu rozzlobeně. Svým ocasem přitom mrskal tak silně, až okolní listí lítalo na všechny strany.
Jé promiňte, já jsem fakt blbá. Já to tak nemyslela, uchechtla se žena omluvně a pak dodala: Doufám, že si teď o mně nebudete myslet, že jsem slepice.
Kocour se celý naježil, až se mu srst na hřbetě vztekem nekontrolovatelně chvěla. Zapřel si přední tlapy o desku stolku a zaryl do ní své mohutné drápy, nahrbil se, a se sykotem vmetl zaražené ženě do tváře to, co v sobě dusil celé odpoledne: Madam, mohu vás ubezpečit, že bych si ani na okamžik nemohl myslet, že jste slepice. Každému, kdo vás pozná, musí být totiž hned jasné, že i ta nejblbější slepice je v porovnání s Vámi nukleární fyzik. Tohle nemohu naší společnosti udělat. Jitřní kníže klade důraz na kvalitu, a ne ... no, prostě končím, a už mě nikdy nevolejte!, prskal kocour.
Po tomto svém výlevu, tleskl tlapami nad hlavou a beze stopy ze zahrady zmizel i se stolkem, stříbrnou dýkou a úpisem. Než se usadilo zvířené listí ke zklamané a zdrcené ženě, odkudsi dolehl jeho vrčivý hlas: Žádnou smlouvu s Vámi nikdy nepodepíšu! Brány pekla se Vám jednou provždy uzavírají, neb jest psáno: "Blahoslaveni, chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské".
 
 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky