- Cirkev Satanova

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Tau-Paulus (f. Archechempe)
PRÁH
Když Nodensova růže uvadá v krvavé záři rosných kapek
co jak rudé krůpěje smáčí těla zotročených Šogotů
tu země vydává své starobylé a dosud skryté taje
zatím co Atlach-Nacha na prahu spřádá pavučinu z času
jež branou je k té pozoruhodné říši přízraků.
 
PAVOUK
Atlach-Nachu mocí věků žhneš
když přes propast klifotu na svém vlákně jdeš.
Ty vzal jsi Bohu všechnu jeho moc,
bys sítím svým vdechl ďábelskou souměrnost.
Tvé údy dlouhé ztepilé
jak sloupy Hypnova chrámu děsivé.
Tvé tělo temné přec zářící
toť světla smrti běsnící.
V tvých očích zrcadlí se hvězdný třpyt
kéž směl bych tvou moc uchopit.
Pavoukem jak ty se musím stát,
bych mohl napříč universy
vlákna osudů všech božstev tkát.
 
AZATHOT
Jsem pánem temnoty, požírač světla.
Mým domovem je labyrint nicoty.
Já znám smysl vyhnanství a význam
bytí uprostřed prázdnoty.
Smysl v tom nevidíš.
A přece žiji nespočet let uprostřed nicoty.
Očekávám tu zánik vesmíru a konec života.
Zbytečného jako zdroj světla,
pak zvítězí prázdnota.
Až přijde ten okamžik zániku jsoucna,
z vesmíru nezbude nic.
Pak nebude prostoru a ani času –
nezbude světlo, už nebude nic.
Tou dobou povstanu.
Já Azathot jsem
a za zvuku fléten
zrodí se den.
Den beze světla,
co konce mít nebude.
Až zakončím koloběh,
nic už tu nezbude.

Josef Kunc
DÉŠTĚ CHTIVÁ
Roztoužíš se po krůpějích slz mých zlatých,
když se koráby našich těl zmítají v chlípné bouři rozkoše.
Přeochotně svým deštěm bičuji příď i záď tvého těla,
přesně tak jak si to po mě chtěla.
Hlava se mi z toho točí,
koupu klín tvůj v slané moči.
Je to víc než pouhé snění,
duhy tanec v rozechvění bez naděje na vykoupení.
Moje chorobné touhy na tvé sočí,
užíváš si lázeň v horké moči.
Oddala ses proudu chcaní,
je z tebe má mokrá paní.
Mé rty po tvých touží,
kupulujme nad tou louží,
snad proplujeme touto bouří.
 
OBRAZ

První druhá třetí děva, každá by ho tam mít chtěla…

Fráter Kratos
CHA
Proletěl jsem nad propastí smrti
i uslyšel jsem v dáli hlas
on pravil jen, v tobě svět se drtí
tak nenechej si chvíle krást.
Tíseň duše, je jak vlna,
příboj sil co tě chce zmást,
nezakrývej pramen dlaní,
stoupej tělem kosmos v nás.

Fráter Samael
O ZTRÁTĚ
1.4.2008
Protékáš mnou jako řeka. A jako řeka mne také pohlcuješ. Mohl bych postavit hráz, ale byla by to hráz trápení a smutku.
Smutno je v kraji, když sychravý podzim získá vládu. A já za šedých dnů skryt před vlezlou plískanicí vzpomínám na vůni jara a krásu usměvavého léta. Ztracený v pustině beznaděje a opuštěný s bolestnou pravdou, že mi zbyla jen vzpomínka, se potácím jak šílená kreatura, toužící po ztraceném. Občas zářící úsměv slunce, jak nepatrná jiskřička problikne mojí apatií a já se pak opět zahalím do chmurných myšlenek šedivé letargie, abych čekal na návrat oné krásy.
Mé silnější já křičí, abych bojoval. Ale čím déle to trvá, tím slaběji ho slyším a jeho volání nakonec utichne docela. Rozumím všem, kteří trpí ztrátou. Chtěl bych si svléci tuto depresivní slupku a oddat se opět krásným pocitům v přítomnosti jara a užívat radosti z veselého léta. Někde hluboko, až někde vzadu je, ale ukryta naděje. Naděje, že se dočkám.
 
DUŠE PŘÍRODY
25.1.2003
Ty černé koruny, co v noci tiše šumí.
Jsou jako domy, co se lidmi plní.
Tíživý pocit, teď prostupuje myslí.
Ty černé koruny, šumí i bez listí.
Děti noci, děti lesa.
Všechna divá zvěř.
Žijí spolu pohromadě,
nikde žádná lež.
Ty černé koruny, co v noci tiše šumí.
Mají svoje oči, co vše kolem vidí.
Ve strachu a beznaději, mohlo by se zdát.
Že koruny stromů, nemají svůj řád.
Jejich černé oči, jsou vědomosti staletí.
Co viděli spousty krvavých obětí.
 
ZLO NA MALÝCH DĚTECH
4.12.2002
Utýrané mrtvé tělo
ve výkalech leží
udušeno svými zvratky
oč tu vlastně běží?
Násilí a síla zloby
na bezbranném tělíčku
rány pěstí a údery
netluče už srdíčko
proč se tohle všechno děje
kam odešel Bůh?
Násilí je neztrestáno
krutost spáchal tvor
 
CESTA SE SMRTÍ
22.-23.12.2002
Hoří les kostí mých
a náhrdelník času, dostihl mě a zadusil
i přesto dál musím jít
a poznat to co každý okusil
 
ISABELA
4.12.2003.
Mé tělo strádá bolestí.
Bolestí samoty a touhy
po tobě, má bohyně.
Isabelo
Jak sladce to jméno zní
a zároveň naplňuje.
Chci zase cítit tvé tělo.
Isabelo
Olizovat pokožku ochucenou potem
a chutnat šťávu tvého klína.
Isabelo
Cítím tvé rozpálené tělo
Jak do něj pronikám
Spojuji svůj osud s tvým¨
Isabelo
Křičím v prázdnotě své mysli
A výbuch rozkoše mnou protéká
Jako proud valící se vody
Isabelo
Ty děvko nevěrná
Co vstáváš a odcházíš
Kdykoli tě potřebuji
Isabelo
Ty chlípná stařeno
S vyžilým tělem
Toužící a nenasytná
Isabelo
Má věčně krásná bohyně
Inspirace stálá
Sytící se dušemi slabochů.
 
O VĚCECH A MARNIVOSTI
15.3.2004
Rozervané srdce touhou po jedné cizí krásce.
Strávit s ní noc vášnivou a oddávat se lásce.
Spousta lidí hledá krásku, aniž ví, jak vypadá.
Hledají však svojí spásu, od života utíká.         
 
CHUŤ PROŽITKU
15.3.2004
Má noční krásko ze snů co zvou tě sukubou.
Pozvi mně na rozkvetlou louku svého nahého těla.
Nechej mě pít nektar z tvých květů a chutnat plody rozkoše.
Zemřeme spolu v objetí lásky, když prožijeme svou malou smrt.
 
NORMAN
18.5.2005
Nevidíš slídivé oči, co tě sledují.
Neslyšíš divné hlasy, jak tě volají.
Utíkáš dál před svým osudem.
Tím lesem co je ti domovem.
 
BOLEST SAMOTY
10.8.2006
V samotě tichých hájů,
trávím svůj volný čas.
Pohlcen krásou stromů,
Přetékám láskou zas.
V korunách stromů vídám tebe,
jak šli jsme spolu životem.
Spolu a vedle sebe,
spojeni láskou, tím poutem.
Teď v toulkách trávím život,
však bez tebe a sám.
 Když nemoc ti život zkrátila,
a smrťák k sobě povolal.
 
12. 11. 2003
CESTA
S beznadějí a v zoufalství,
trávíš svoje dny.
V hloubce té své propasti,
se snažíš pochopit.
Pochopit a poznat,
co je skryto v daat.
Uchopit to velké,
zahalené v tmách.
 
21. 11. 2003
TAK ZRODIL SE NADČLOVĚK
Jako mrtvé můry pod světlem,
se válí lůza u mých nohou.
Pokrytci s hubou plnou lží,
a páteří svou ohebnou.
Jak mor je klátí slova,
slova pravdy, z mých úst rčená
Já zasel sémě Boha,
v srdce věrných svých.
Přišel čas, abych sklidil,
krásné plody činů mých.
 
NÁSTROJ ROZKOŠE
Dotyk motýlích křídel,
srovnávám s tvou něhou.
A vášeň, co dlí v tobě,
jsi vlčicí, tou šelmou.
Potem zbrocené tvé tělo,
spojené je s mým.
Tvůj klín, mokrý touhou,
je magický klíč.
 
VÁŠNIVÁ
Ztracena ve lžích,
a pohrdání druhých.
Užívá si života,
jak nejlépe umí.
 
Vášní a krásou,
příroda jí obdařila.
Však způsobem života,
se ďáblu zaprodala.
 
Její tělo zprvu chladné,
se rostoucí vášní rozpaluje.
 
Vášnivá,
žádoucí,
vzrušená,
a toužící.
 
Nektar lásky,
z jejího klína.
Soutěží s vůní,
roztouženého těla.
 
Ona je milenkou,
ona je bohyní.
A také lhářkou,
a dcerou spasení.
 
Jen její tělo,
schladí žár mé touhy.
Milování s ní,
jsou nadpozemské trůny.
 
A proto vášnivá,
opájej mou duši a vzrušuj mé tělo.
Kéž nikdy neskončil by okamžik,
kdy miloval jsem se s tebou.
 
ODPLATA
5.10.2005
Křičím bolestí tryskající z lůna temného já.
Propadám se do propasti a cítím strach.
Chapadla cizích myšlenek mě znásilňují
A mé srdce krvácí touhou osvobodit se.
Bloudím labyrintem věčného snění.
Nesouc kříž určený jinému.
Je čas osvobodit svoji duši
Můj řev je řevem tisíců.
Já tasím meč proti vašim tělům.
Pozvednu sekyru na vás tyrany.
Budu pít krev z vašich mrtvol.
A pozorovat vaše hnijící těla.
Osvobodím se od vámi daného břemene.
Rozum zvítězí nad dogmaty.
Budete prchat od svých koryt.
Vy, vyžranci kázající půst.
Znetvořili jste smysl života.
Odplata vás stihne všechny.
 
POKÁNÍ
6.10.2005
Otvírám své srdce a hledám poznání.
Nořím se do temnoty, naplňující mne silou.
Osvobozující od těch bílých pout,
které svazují, místo aby poskytly pocit svobody.
Mé slzy skrápí tváře mučedníků.
Trpících pro svoji touhu po pravdě.
Ztrhané kreatury plýtvající energií.
Chudáci přitloukaní na kříž falešného proroka.
 
Všichni čekáme na den, kdy budeme spaseni.
Strhneme trnovou korunu ze své hlavy.
Vytáhneme hřeby ze svých údů.
A vyřkneme tu nejsvětější pravdu.
Ano, jsem, jaký jsem, jsem člověk.
Tvor hledající a stále toužící.
Zvíře, které chce být lepším.
Než ti, kterým se snaží vládnout.

 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky