V jednom ze starších čísel časopisu The Abyss se Mistr Pavel Brndiar zmiňuje o tom, zdali by se satanista měl hlásit ke své filozofii či nikoliv, stejně tak i o následných případných persekucích ze strany zaměstnavatele, což bohužel není nikterak ojedinělý fakt. Ačkoliv je nám neustále předhazováno, že žijeme ve svobodné zemi a demokratickém světě, stále platí, že názorová rozdílnost, společenská „neposlušnost“ či otevřený nesouhlas se současným režimem je nadále pádným důvodem k psychické šikaně a ekonomickým postihům.
Je zcela pochopitelné, že typický zaměstnavatel vyznávající „hodnoty“ kapitalismu, nesnese ve svých řadách člena odborových svazů, ktery tvrdí, že bojuje za práva všech pracujících. Je všeobecně známo, že Zákoník práce a Ústava jsou jen směšnými cáry papíru, které nemají žádnou cenu, a pokud se snad najde někdo, který se odváží poukázat na některé body, které jsou v přímém rozporu s praxí, je takovému jedinci okamžitě striktně oznámeno, že na jeho místo netrpělivě čeká deset dalších lidí. Až potud chápeme vše, ale proč by mělo zaměstnavateli vadit, že jeho zaměstnanec není odborář, národovec, komunista, ale satanista. Tedy člověk vyznávající svobodu jednotlivce, kdy navíc nikdo nikomu nevnucuje své názory a už vůbec se nesnaží někoho přesvědčovat, či dokonce přemlouvat? Bohužel, právě ve svobodě mysli a jednání je zakopaný pes, neboť to jest jeden z hlavních důvodů, proč se tak podobná osoba dostává do konfliktu se svým okolím a společností? Přes všechna sladká slova o demokracii a svobodě, kterými média denně vyplachují lidem mozky, se nadále nacházíme ve stavu hlubokého středověku, kdy svět se dělil na bohaté a mocné, chudé a sloužící. Hlavním dozorcem nad celým tímto systémem byla Církev „Svatá“, která, za pomocí ohlupování nevzdělaných, negramotných robotníků, zastrašování a teroru, udržovala celý systém v chodu. Jakýkoliv náznak neposlušnosti či myšlení vymykajícímu se oficiální doktríně, byl nekompromisně potlačen na mučidlech, či na hranici. Dokonce i vzepření se panské šlechtě, bylo považováno za projev kacířství, a tak pod vlivem nesmírného strachu nedovolil si nikdo jakkoliv vybočit a poslušně přijímal svůj trpký úděl s vědomím, že jen tak se dostane do kýženého ráje ke svému bohu. Vyjma husitských válek a protestantského hnutí, které vyvrcholilo třicetiletou válkou, fungoval tento zaběhnutý způsob prakticky bez větších výkyvů. V momentě, kdy do celé záležitosti vstoupili Jezuité, teror na obyčejných lidech se stupňoval ještě více, neboť ve své fanatičnosti a brutalitě předčili členové Tovaryšstva Ježíšova i samotnou obávanou Inkvizici.
I dnes je však situace obdobná, ačkoliv způsoby útlaku se – v kontextu doby – změnily. Bohaté a mocné nazýváme politiky a ekonomy, chudé a sloužící pracujícími občany s voličskou povinností, hlavním dozorcem není již Církev „Svatá“, ale neméně brutální organizace zvaná Světová banka. A centrálním náboženstvím se pak staly peníze a masový konzum. Místo kostelů supermarkety, místo kazatelů estrádní umělci pochybného charakteru a místo Inkvizice mediální svět, který formuje myšlení ostatních, na první pohled zdánlivě nevinným způsobem. Vše je pevně zaběhnuté, a že tenhle zběsilý systém funguje i přes stoupající protest několika málo inteligentních jedinců, nebo těch, které kručící žaludek vyhnal do ulic s transparenty, vidíme dnes všude kolem. Jakýkoliv náznak protestu se již netrestá za pomocí halaparten, ale policejní šikanou, a namísto na hranici je člověk veřejně pranýřován jako komunista, rasista, xenofob či terorista. A teď si představte, že se vyskytne někdo, kdo prohlédl celou tuto šaškárnu a díky své přirozené inteligenci odmítá všechna tato nesmyslná dogmata a systematické vyplachování mozků. Není to levičák ani pravičák, nikoho nevybízí ke vzpouře, jen si chce svobodně žít po svém. Pochopil to, čeho se všichni politici a ekonomové bojí jako čert kříže, a to, že obyčejný člověk výše uvedené pány pro svůj život vůbec nepotřebuje, neboť tito světu nepřináší pranic dobrého!!!
S takovýmto jedincem svobodné mysli, je tedy třeba nekompromisně zatočit – po „demokraticku“. A tak nazveme satanisty uctívači ďábla, kteří chtějí snést na zem neštěstí a zničit vše živé. Varujeme společnost, že tito „nebezpeční“ lidé rozsévají hrůzu kolem sebe, dopouštějí se ohavných, perverzních sexuálních orgií, obětují zvířata, jejichž krev pijí, aby tak získali nadpřirozené schopnosti, a v neposledních řadě jedí malé děti, jež před tím obětovali samotnému Satanovi. Heinrich Kramer by nadšeně tleskal!!!
Není pak divu, že zaměstnavatel nechce mít ve svých řadách podobné individuum, ačkoliv daný satanista nejenže navenek svým oblečením a ozdobami nedává najevo příslušnost ke své filozofii, ale naopak poctivě a spolehlivě pracuje. Avšak co na tom, jednou jíš malé děti, tak se pakuj a už se tady nikdy neobjevuj!!!
Tím se dostáváme k druhé části tématu, jestli se tedy satanista má otevřeně hlásit nejen k satanistické myšlence, ale i k Prvnímu Česko – Slovenskému Chrámu Církve Satanovy vůbec. Není-li lepší mlčet a potají si tak dělat své věci a doufat, že zůstanou bez povšimnutí. Odpověď se pak nabízí sama, jestliže se bojím veřejně hlásit ke svému přesvědčení, pak ve skutečnosti nejsem přesvědčen vůbec o správnosti věci a stávám se tak otrokem společenského myšlení, tak pečlivě vtisknutému. A jestliže bych snad měl být perzekuován za to, že svobodně vyjadřuji své názory, tak žijeme pak skutečně ve svobodném a demokratickém světě? Obávám se, že nikoliv.
Je třeba si důkladně uvědomit zásadní věc. Pakliže mám svůj určitý názor a nehodlám ho nikterak prezentovat z jakýchkoliv důvodů, je to čistě má osobní věc. Jestliže jsem však členem určitého Řádu, v tomto případě Prvního Česko – Slovenského Chrámu Církve Satanovy, pak je důležité pochopit, že jednou z hlavních povinností vyplývajících ze samotného členství, je šířit myšlenky satanismu a pokusit se získat nové lidi, kteří správně pochopili satanistickou filozofii. Z politického hlediska se toto nazývá agitací, ale je třeba rozlišit údernickou propagandistickou činnost před samotnou prezentací. Nejde o to vnucovat jiným mé názory, filozofické myšlenky či učení. Jde o to vést odborné disputace na dané téma, zodpovídat otázky a ponechat každému možnost osobního názoru, i když ten může být rozdílný. Jak pravil Jean Jacques Rousseau – s vaším názorem hluboce nesouhlasím, ale budu se bít ze všech sil za to, abyste ho mohl mít.
Veřejně se hlásit k satanismu je nezbytné. Tím nemám na mysli to, že se ověnčím pentagramy, obrácenými kříži a lebkami. Kdo dává najevo své smýšlení pouhopouhým oblečením či zjevem, obvykle o dané věci nic neví (připomnělo mi to úsměvnou historku, kdy na jisté vesnické diskotéce přišel za místním DJem drsně a důležitě se tvářící čtrnáctiletý puberťák, na sobě tričko s nápisem Metallica, a žádal si zahráti něco od skupiny, s jejímž logem na triku se zde tak hrdě producíroval. Jaké bylo jeho překvapení, když mu pobavený DJ odpověděl, že Metallica právě teď hraje), a také právě účelovým a samolibým zdůrazňováním oděvu a šperků se tak může kdokoliv dostat do konfliktu s odlišně smýšlejícími jedinci. Dobře si pamatuji, kterak jsem si před lety hrdě vykračoval po Žižkově se šálou a dresem mého oblíbeného klubu, a pak zběsile utíkal před hordou opilých agresivních baníkovců. Tehdy jsem pochopil, že důležité je to, co mám v hlavě a ne na sobě, a že pouze svým oblečením – pokud je tak voleno úmyslně, dáváno na odiv, nikoliv z daného faktu, tak zcela přirozeně vyjadřuji svou osobnost a smýšlení – se nestávám satanistou, sparťanem, buddhistou či kýmkoliv jiným. To, že jsem satanista, neznamená, že nemohu chodit v bílém triku nebo obleku, pokud takto rád chodím oblečen.
Faktem ovšem zůstává, že někteří satanisté se za své myšlení stydí. Ať už proto, že se bojí případných persekucí nebo prostě pro obavy z výsměchu svého okolí. Takovýto člověk pak ovšem není skutečným satanistou, neboť pravý satanista se za své názory a životní filozofii nestydí, ba právě naopak se k nim hrdě hlásí, a pokud pak snad budu někomu pro smích, tak vězte, že je mi zcela lhostejné, jak o mně kdo smýšlí. Jednou z největších slabin drtivé většiny lidí jsou obavy, co si o nich druzí pomyslí. Kdyby všichni věděli, že tito ostatní mají plnou hlavu jenom sami sebe, dost možná, že by měli klidnější spaní. Jednou z hlavních charakteristik satanisty je jeho přirozenost. Na svém smyšlení nevidí nic nenormálního či odsouzení hodného. Je to zkrátka a dobře součást jeho osobnosti. Kdo se stydí za své názory a bojí se je prezentovat, je buď zbabělec nebo ve skutečnosti ve svou věc vůbec nevěří. Tím ovšem jen napomáhá všeobecným předsudkům a špatným názorům o satanistech, jaké veřejnost má. Svým tajnůstkářstvím tak jen potvrzuje celé nesmyslné teorie o tajném spolku spolčeným s Ďáblem a podobně. Svoboda mysli, svoboda vyjadřování, mluvení pravdy a hlášení se k vlastním myšlenkám, je jediný způsob, jak člověka definitivně zbavit okovů otroctví a nesmyslných dogmat, které si nechal implantovat do své mysli. Čím dříve toto každý pochopí, tím dříve celková situace ve světě změní k lepšímu!!!
F. Amon